Implantabilní kardioverter-defibrilátor – co je to a k čemu je dobrý? 4.71/5 (7)



Implantabilní kardioverter-defibrilátor - co je to a k čemu je dobrý?Implantabilní kardioverter-defibrilátor je implantabilní přístroj, který slouží k přerušení závažných, život ohrožujících arytmií jako je fibrilace komor nebo komorová tachykardie. Přístroj je zaveden do těla pacienta a prostřednictvím elektrody umístěné v pravé komoře srdeční monitoruje trvale srdeční rytmus. V případě detekce závažné arytmie ji dovede přerušit buď rychlou stimulací srdce, nebo podáním elektrického šoku.

Historie léčby

Koncept použití implantabilního defibrilátoru se zrodil zhruba před 40 lety v hlavě Michela Mirowského, který pracoval v Baltimore v USA. První kroky byly těžké a žádná z tehdejších firem, které se zabývaly výrobou kardiostimulátorů, nechtěla tento projekt podporovat. Mirowski se nevzdal a již koncem šedesátých let začal provádět první pokusy na psech. Po desetiletém období experimentů a v ovzduší plném skepticismu proběhla v USA v únoru 1980 první implantace přístroje u člověka. V následujících letech se přístroje začaly pozvolna implantovat v dalších zemích, a to u pacientů s jinak nezvládnutelnými život ohrožujícími arytmiemi. Praha byla jedenáctým evropským městem v pořadí, kde byl tento přístroj poprvé použit. Stalo se tak 31. října 1984 a hlavní zásluhu na tom, že první implantace proběhla, má MUDr. Jan Bytešník, dosavadní vedoucí Oddělení arytmologie Kliniky kardiologie v IKEM.

Od té doby se mnoho změnilo. Dřívější přístroje byly velmi objemné a těžké – jejich objem byl okolo 150 ml a hmotnost dosahovala až 300 g. Proto se musely implantovat do břišní stěny. Elektrody se našívaly přímo na povrch srdce po otevření hrudníku. S postupem let se přístroje miniaturizovaly, dnešní váží okolo 70 g a objem se pohybuje okolo 30-40 ml. V devadesátých letech se objevila elektroda, která se dala zavést do srdce přes žílu, čímž odpadla nutnost operace hrudníku. Později se přestal přístroj našívat do břišní stěny a dnes je implantace velmi podobná zavedení kardiostimulátoru – výkon se provádí v místním znecitlivění z malého řezu pod klíční kostí a elektroda se zavede po napíchnutí podklíčkové žíly do pravé komory srdeční.

Jak přístroj arytmii léčí

ICD slouží především k léčbě rychlých arytmií, které ohrožují nemocného na životě. Příkladem je fibrilace komor, kdy srdce přestane čerpat krev a jemně se chvěje. To má podobný efekt, jako kdyby se zastavilo. Hovoříme proto o oběhové zástavě. Přístroj ICD tuto arytmii zaregistruje a vydá po krátkém intervalu elektrický výboj. Ten proběhne mezi elektrodou v pravé komoře a tělem přístroje v podkoží a vybije na krátký okamžik celé srdce a fibrilaci komor přeruší. Následně se objeví normální srdeční rytmus.

ICD umí léčit i jiné arytmie, jako jsou komorové tachykardie. Při nich srdce běží velmi rychle a pacient má nízký tlak nebo ztratí vědomí. V takových případech může ICD často přerušit arytmii i rychlou stimulací, bez výboje.

Každý přístroj ICD však umí fungovat i jako kardiostimulátor a dokáže vydávat pravidelně vzruchy, když je činnost srdce pomalá nebo v ní jsou pauzy.

Kdy se přístroj implantuje

Přístroj ICD se implantuje pacientům s vysokým rizikem vzniku život ohrožujících arytmií. Nejvíce z nich trpí ischemickou chorobou srdeční – často jsou to pacienti po infarktu myokardu, kteří mají srdeční selhání. Další podíl tvoří pacienti s různými kardiomyopatiemi – onemocněními srdečního svalu různého původu, často po proběhlých zánětech. Dále existuje poměrně malá skupina pacientů, řádově okolo 10 %, kteří sice netrpí závažným srdečním onemocněním, a přesto mají vysoké riziko vzniku fibrilace komor. Jde o různé stavy, často vrozené, kdy srdce je normální, ale je porušena funkce iontových kanálů ve stěně buněk, a tudíž šíření elektrických vzruchů mezi buňkami. To představuje vysoké riziko pro vznik život ohrožujících arytmií.

Původně se ICD implantoval pouze u nemocných, kteří již prodělali oběhovou zástavu a přežili ji. V takovém případě se jedná o tzv. sekundární prevenci náhlé srdeční smrti. Nemocný již život ohrožující arytmii prodělal a implantací ICD se snažíme ochránit jej pro případ recidiv, které bývají relativně časté. Existuje také skupina pacientů, kteří ještě arytmii neprodělali, ale víme o nich, že mají vysoké riziko jejího vzniku. Mohou to být nemocní po infarktu myokardu s těžkým postižením levé srdeční komory, nebo mladí pacienti s některými formami kardiomyopatie či sklonem k fibrilaci komor, který je dědičně podmíněný. Proto se indikace rozšířily i na tyto přesně definované skupiny nemocných. Tehdy hovoříme o primární prevenci náhlé smrti.

Moderní přístroje umí zapsat i EKG záznam při arytmii a slouží i jako monitory arytmií. Nejmodernější z nich se dají kontrolovat na dálku přes telefonní linku nebo mobilní telefon. Je tak možné sledovat technické parametry přístroje a odhalit případnou poruchu dříve, než při běžných kontrolách. Kromě toho nemusí pacienti na kontroly docházet tak často, zejména pokud bydlí daleko od implantačního centra.

Přístroje ale umí sledovat i stav nemocného (například množství tekutiny v plicích u pacientů se srdečním selháním, či tepovou frekvenci, pohyb). Nyní probíhají studie, které by měly odpovědět na otázku, zda toto intenzivní monitorování dokáže zlepšit léčbu pacientů a zabránit hospitalizacím kvůli zhoršení srdečního selhávání.

Pacient po implantaci by neměl v prvních měsících řídit motorové vozidlo a teprve po konzultaci s ošetřujícím odborníkem by se měli dohodnout odkdy to je možné. Dále by neměli podstupovat vyšetření pomocí magnetické rezonance, pohybovat se v blízkosti silného elektromagnetického pole (například sváření oblukem, atd). U některých nemocných může dojít i k falešným výbojům spouštěným rychlou normální srdeční akcí – tam je někdy potřeba omezit fyzickou aktivitu.

Srdeční resynchronizační léčba

Některé přístroje léčí i srdeční selhání. U 10-15 % pacientů se srdečním selháním je přítomna porucha vedení vzruchů mezi pravou a levou komorou a v důsledku toho se levá komora stahuje opožděně a je porušena synchronizace stahů. Zjednodušeně to lze popsat jako situaci, kdy dvě čerpadla zapojená za sebou přestanou čerpat synchronizovaně. Tento stav lze odstranit pomocí stimulace obou komor. Tomu se říká srdeční resynchronizační léčba. V současné době se používají převážně přístroje ICD, které kromě uvedené stimulace ochraňují pacienta před úmrtím na fibrilaci komor. Při resynchronizační léčbě je potřeba zavést jednu elektrodu do některé z žil na povrchu srdce a zajistit tak simultánní stimulaci pravé a levé komory. Je to poměrně složitý výkon a trvá déle než zavedení běžného ICD (okolo 2-3 hodin na rozdíl od 1 hodiny).

Situace v České republice

Implantace těchto přístrojů zachraňuje ročně život mnoha lidem – v České republice se jich implantuje ročně okolo 2 000, což je v evropském měřítku velmi slušný počet. Jejich počet každoročně narůstá. Implantaci v České republice provádí 15 specializovaných center.

Implantabilní kardioverter-defibrilátor představuje velmi nákladnou formu léčby, neboť cena takového systému se pohybuje až okolo jednoho milionu korun. K tomu je dále třeba připočíst náklady na hospitalizaci a vyšetření pacienta, které se pohybuje v řádech mnoha desítek tisíc.

Co si ještě o srdci přečíst?

Líbil se vám článek? Ohodnoťte ho.

Hodnocení příspěvku

Autorem článku je naše redakce

Tým rehabilitace.info (více o nás)

 

Náš tým vám všem chce přinášet zajímavé informace ze světa zdraví, cvičení, výživy, rehabilitace a obecně zdravého životního stylu. Ve většině našich článků vycházíme z odborných studií a lékařských prací. Vždy se snažíme na studie odkazovat, ověříte si tak pravost. Více informací o nás najdete zde - mrkněte na náš tým.

Líbil se vám náš článek? Sdílejte ho, uděláte nám radost


Štítky: ,

Přečtěte si také naše další články

Zatím žádné komentáře

Zanechat komentář ke článku

Zpráva