Domácí násilí – týrání – je jako spirála 4.64/5 (25)

Základní pojmy: Násilí vůči ženám a domácí násilí

Domácí násilí (či násilí v rodině) je významným sociálním fenoménem formy násilí, rozšířeným po celém světě.

Obecně se násilí ztotožňuje zejména s fyzickým násilím. Násilím je však každá forma ubližování, projevu nadvlády, zneužívání moci, vyhrožování, fyzického, sexuálního a psychického nátlaku. Jinými slovy – domácí násilí může mít různé formy.

Mezi nejčastější patří: fyzické týrání (např. škrcení, bití pěstmi, kopání, fackovanie, mlácení o zeď, vyhrožování zbraní, dušení, popálení, vláčení za vlasy), slovní útoky, psychické týrání (např. znevažování a ponižování ženiny osobnosti, její zesměšňování , nečekané „kontrolní“ návštěvy či telefonáty, pronásledování, vyvolání strachu, nesmyslné příkazy, psychohry), sociální týrání (izolace od okolí), sexuální zneužívání (znásilnění, nucení k nechtěným sexuálním praktikám), ekonomická kontrola (např. omezený přístup k penězům, neposkytování peněz na chod domácnosti, ale i zákaz chodit do práce), nátlak (např. ohrožování fyzickým násilím, zastrašování různými způsoby, poroučení, co má žena udělat, nečestné ovlivňování dětí, odpírání spánku a potravy, vyhrožování sebevraždou nebo jinou formou sebedestruktivního chování, pokud žena neučiní to, co si partner přeje).

Další definice domácího násilí

Domácí násilí nebo násilí vůči ženě v intimním vztahu je fyzické, sexuální, emocionální a psychické týrání ženy mužem, se kterým je nebo byla v intimním vztahu. Toto násilí může být aktuální, hrozící, nebo může jít o pokus (Holder 1994).

Rada Evropy ho v roce 1986 definovala takto: „Násilné chování v rodině zahrnuje jakýkoliv čin nebo opomenutí, spáchané v rámci rodiny některým z jejích členů, které podkopávají život, tělesnou nebo duševní integritu nebo svobodu jiného člena stejné rodiny, nebo vážně poškozují rozvoj jeho osobnosti“.

Pokud by se oběti trestných činů rozdělili podle deliktů, kterými byly viktimizované (např. oběti loupeží, krádeží, podvodů apod.), pak by osoby týrané svým partnerem obsadili horní příčku co do častosti výskytů. Podle empirických výzkumů postihuje domácí násilí asi 10% partnerských vztahů, některé výzkumné zprávy však uvádějí podstatně vyšší výskyt.

Soukromí jako místo činu

K domácímu násilí dochází uvnitř reálného osobního vztahu mezi mužem a ženou, který může mít podobu manželství nebo vztahu druh – družka.

Domácí násilí je specifické tím, že se odehrává za zdmi domovů, mezi čtyřmi stěnami, případně na místech, kam nedosahuje veřejná kontrola (ačkoli v případech, kdy hrozí, že násilník přestane ovládat život oběti, je schopen ji sledovat a napadnout i před zraky cizích lidí). Oběť je v průběhu napadání vždy izolována od možnosti jakékoli pomoci zvenčí. To, že se domácí násilí odehrává v skrytosti domovů, je na jedné straně důvodem, proč zůstává často i několik let utajené, a zároveň je to také příčinou toho, že se o něj lidé příliš nezajímají. Považují ho totiž za soukromou záležitost. Je ale třeba zdůraznit, že domácí násilí je negativní, celospolečensky nežádoucí jev, který nelze v žádném případě chápat jako soukromou záležitost jednotlivce, či rodiny. Nezřídka však dochází k jeho bagatelizaci a zesměšňování, což v konečném důsledku velmi ztěžuje možnost zlepšení situace žen, které se stávají jeho oběťmi. Násilí není možné nijak omlouvat: fyzické nebo psychické týrání, které vyjadřuje moc nad druhou osobou, nemůže být soukromou záležitostí, nad kterou společnost přivře oči. Běžnými svědky tohoto násilí jsou děti (např. šikana ze strany rodičů, apod.), které jsou jím silně traumatizované a následky si ponesou po celý život. Také mohou tyto děti přebírat podobné vzorce chování a sociální patologické chování později dále reprodukovat.

Specifika domácího násilí ve srovnání s jinými násilnými projevy

Kromě faktu, že jde o násilí v rodině páchané blízkými osobami, patří mezi základní specifické znaky domácího násilí faktická nerovnost v postavení oběti a násilníka. Cílem násilníka je dostat oběť pod svůj vliv a kontrolu. Metody, jak ovládnout druhou osobu, jsou založeny na systematickém a opakovaném způsobování psychické trauma. Důvodem, proč se oběť snaží násilníka vyhovět, je snaha minimalizovat možnost jeho násilného chování a také víra, že pokud se oběť přizpůsobí, situace se změní. Někdy ženy považují násilí za součást vztahu a odmítají ho řešit. Požadavky násilníka a snaha oběti tyto požadavky splnit se ale stupňují a začíná se roztáčet tzv.. spirála domácího násilí.

Skutková podstata domácího násilí se nevztahuje na ojedinělé roztržky či hádky, ani na argumentační konflikty mezi partnery, které sklouznou do násilné podoby. Domácím násilím se míní velmi tvrdá a nezdravá podoba partnerských vztahů, označovaná jako zneužívání partnera. Z pohledu oběti jde nejprve o lidskou důstojnost, pak o osobní bezpečí a nakonec o život. Rodinná terapie v těchto případech většinou není účinným řešením.

Spirála domácího násilí

Většinou bohužel platí, že domácí násilí nelze jednoduše vyřešit. Jde o dlouhodobou záležitost, která probíhá v jakémsi cyklu, který se může opakovat i několik let, a toto násilí samo od sebe nepřestane. Domácí násilí většinou mívá velmi nenápadný začátek, a mnoho obětí vlastně není ani schopných jeho začátek definovat. Zpočátku nenápadné projevy nabírají na intenzitě a intervaly mezi jednotlivými fázemi se postupně zkracují. Útoky se stávají krutější a propracovanější.

Často se stává, že to, co zpočátku ženám imponuje jako důkaz lásky partnera, se postupně mění v domácí násilí. Např. přehnaně pozorný manžel, nejprve vyzdvihující ženu z práce, později trvá na odchodu ženy z práce do domácnosti a uvádí důvody pro její odchod, jako například kvalitnější péči o děti, péče o ženino zdraví a podobně. Často omezuje i styk ženy s její původní rodinou a vysvětluje to tak, že styky s rodinou mají na ženu či děti špatný vliv. Po určitém čase žena zjistí, že už nemá žádné jiné kontakty, s nikým se nesetkává a je zcela izolována.

Pro domácí napětí jsou typické tři fáze:

1. fáze vystupňování napětí – této fázi předchází dusno a napětí. Násilník vyvolává hádky, žárlivé scény, kritizuje, zesměšňuje a ponižuje oběť slovně, nebo se jí vyhrožuje. Snaha oběti předejít násilí se demonstruje jak úslužnosť a ochota, oběť si neuvědomuje, že problém je na straně partnera, vinu za konflikt připisuje sobě, a věří, že konflikt je vyprovokován její chováním.
2. samotný akt násilí – násilník časem ztrácí kontrolu a propuká násilí psychické a fyzické. (Fyzický útok, psychický nátlak, který má za cíl pokořit ženu, sexuální zneužití)
3. poslední fáze – odprošovávání, omlouvání se násilníka, svalování viny na ostatní (květiny, dárky na usmířenou, odprosovanie na kolenou, pláč, sliby, že se už nikdy nic podobného nebude opakovat, obviňování ženy, že za to může vlastně ona sama)

Tato období se v násilném vztahu neustále opakují. Jediné, co se mění, je intenzita týrání, které se zvětšuje a mění se i poměr délky trvání jednotlivých fází. Většinou se zkracuje fáze „rodinného klidu“ a prodlužuje se fáze týrání a vytváření napětí.

Násilník

Faktem je, že jednotlivé útoky i domácí násilí v celku nic konkrétního neřeší a násilník nepoužívá agresi k cíli či účelu, který by otevřeně deklaroval. Jinými slovy, domácí násilí není afektivní (tj. páchané ve stavu silného emocionálního rozrušení), jeho psychologickou kvalitu nejlépe označuje výraz – týrání partnera.

Problematické chování domácích útočníků nelze uspokojivě vysvětlit ani působením situačních faktorů nebo momentální životní situací. Vnější stresy – jako například nedostatek financí, nemusejí hrát žádnou roli (domácí násilí se vyskytuje iu materiálně a společensky velmi dobře situovaných lidí). Rovněž provokace ze strany oběti nepřicházejí v úvahu, naopak – oběť domácího násilí se obvykle vyznačuje tzv. extrémní laskavostí, tj. z násilnického partnera má strach a dělá vše pro to, aby mu vyhověla a udržela co nejdéle klid. Překonaná je i interakční koncepce, která na domácí násilí nahlížela jako na poruchu partnerské komunikace.

Domácí násilí se děje, aniž by bylo zřejmé proč, nebo co tím trýznitel vlastně sleduje.

Klíčová je osobnost pachatele – v současnosti převládá názor, že nejpravděpodobnější příčinnou okolností domácího násilí je patřičné osobnostní založení. Tomu odpovídá i pojem zneužívání partnera, který naznačuje jistou podobnost domácího násilí s problematikou zneužívání dětí. V obou případech totiž klíčovou roli sehrává osobnost pachatele, přičemž chování zneužívané oběti je z hlediska iniciace násilí podružné, ovlivňuje pouze detaily ve způsobu realizace.

Alkohol v domácím násilí

Pozornost je věnována i roli alkoholu v domácím násilí. V současných koncepcích je mu připisována role katalyzátoru, zda spouštěče, ale ne příčiny násilného jednání. Podle některých autorů, osoby, které potřebují a chtějí ventilovat své agresivní založení, se záměrně alkoholismu, protože stav opilosti může později posloužit ke snížení jejich odpovědnosti za spáchané násilí. Názory na téma vztah alkoholu a domácího násilí se různí. Rovněž užívání drog není považováno za příčinu. Na druhé straně je však třeba zmínit, že například u osob v chronické drogové závislosti na amfetaminů (pervitin) dochází k totální ztrátě kontroly nad sebou. Fenomén ztráty brzdných mechanismů je navíc vázán s lehkým vzplanutím agrese vůči živým i neživým objektem a právě tento typ drogové závislosti je z hlediska možného násilí jednoznačně nejnebezpečnější. V každém případě však platí, že užíváním alkoholu a drog není možné násilí v rodině omlouvat.

Agresor může pocházet z jakékoliv společenské vrstvy. Nezáleží na jeho dosaženém stupni vzdělání, nebo národnosti.
Pro pachatele domácího násilí je charakteristický dvojitý vzorec chování – navenek přistupuje ke své partnerce něžně a pozorně, v soukromí však k ní bývá bezohledný a násilnický. Nezřídka jde o společensky a profesně váženou a uznávanou osobu a člověka, který na okolí působí velmi mile a sympaticky.
Agresivní chování mezi partnery je z velké části naučené v dětství a mládí jako způsob řešení konfliktů a problémů, tedy přebíráním vzorců z primární rodiny. Pachatelé domácího násilí byly často v dětství sami týráni. Více než polovina chlapců, kteří byli týráni v dětství, se v dospělosti dopouští násilí.

Pro násilníka bývají typické tyto vlastnosti: neschopnost vyjadřovat své city, udržování povrchních vztahů, nízké sebevědomí, jasná představa o dělbě rolí mezi mužem a ženou, snaha neustále kontrolovat, vychovávat a omezovat svou partnerku. Násilník považuje násilí za vhodný a správný způsob řešení konfliktů v partnerství. Své násilné chování bagatelizuje, omlouvá, popírá a často něj nachází mnohé zdůvodnění (říká, že za to může alkohol, provokace partnerky, stres, neutěšené dětství a podobně).

Syndrom týrané ženy

Podle statistických údajů jsou v partnerských vztazích zneužívány v drtivé většině ženy (okolo 95%). Týrání mužů je vzácnějším jevem. Většinou to bývají pasivní a podriadivé ženy, které mají sklony k bezradnému chování a pohotovost k depresi a úzkosti.

Vyčlenění syndromu týrané ženy naznačuje, že důsledky domácího násilí na oběť jsou specifické. Platí, že u obětí domácího násilí se setkáváme s jevy, které u obětí jiných kriminálních činů nenalézáme. Markantní je například přetrvávající vazba k agresorovi, setrvávání ve vztahu s ním, zatajování závažnosti a příčin zranění, popírání týrání. Tyto typické důsledky domácího násilí jsou pro laické pozorovatele zvenčí málo pochopitelné. Okolí nedokáže pochopit, proč týraná žena svého partnera neopustí, a neznalost problematiky vede k tomu, že chování oběti je vysvětlováno pomocí falešných mýtů (např. tím, že ženě se násilí líbí, a proto nechce od partnera odejít …).

Syndrom týrané ženy je vlastně souborem specifických charakteristik a důsledků zneužívání, které vedou ke snížené schopnosti ženy efektivně reagovat na prožívané násilí.

Proč je pro týrané ženy těžké odejít od násilného partnera

Jedním z mýtů o domácím násilí je názor, že ženy asi chtějí být týrané, protože jinak by násilníka už dávno opustili. Odchod je ale složitější, než si většina lidí myslí. Oběti násilí totiž často nevědí, kde se obrátit o pomoc, navíc riskují, že budou okolím i vlastním svědomím obviněné z rozvracení rodiny. Mnohé ženy také zažily špatnou zkušenost, když požádaly o pomoc (nepochopení, okolí týrané ženě neuvěřilo).

Rozhodnutí oběti odejít bývá blokováno strachem, že násilník splní své výhrůžky a prodá společný majetek, připraví partnerku o děti, nebo ublíží jí či dětem. Tato hrozba je přitom prokazatelně reálná a partnerka, která je obrazně řečeno znehybněna terorem a neustálým ponižováním, musí pečlivě zvážit každý svůj krok. Limitující je také materiální propojenost a skutečnost, že oběti často nemají kam jít. Jejich finanční situace neumožňuje najít si vlastní bydlení, po odchodu ze společné domácnosti se ocitají na hranici chudoby. Dalším důvodem setrvání žen v násilném vztahu bývá i víra ve zlepšení na základě násilníkových slibů a ospravedlňování se, nebo ženy přijmou variantu, že na útoku nesou vinu a jsou za něj spoluodpovědné. Ženy často mají pocit, že násilí musí přetrpět, že nemají jinou možnost. Některé ženy se za situaci doma stydí, bojí se nepochopení, samoty, toho, že neuživí své děti, jsou závislé na partnerovi. Násilník často svou oběť týrá i poté, co se ho pokusí opustit.

Děti a domácí násilí

Domácí násilí poškozuje děti na celý život. Ve většině případů (podle výzkumu v Čechách, v roce 1999 – až v 90% případů) bývají děti přímými svědky násilných incidentů mezi rodiči, nebo jsou s následky týrání matky konfrontovány takříkajíc mlčky a kradmo – např. registrují tělesná zranění matky, zda vnímají její psychické problémy jako strach, sklíčenost, překrucování skutečnosti.

Zahraniční zjištění (potvrzeno průzkumem na Slovensku, 1997) uvádějí, že děti jsou nejčastějšími svědky fyzického a jiného týrání svých matek. Mnozí odborníci zastávají názor, že v každé rodině, kde je žena týraná svým manželem nebo bývalým manželem, jsou týrané i děti přinejmenším tím, že jsou přítomny při násilí vůči matce a že jsou jím traumatizované (přítomnost při násilí i vůči neznámé osobě je silným traumatizujícím zážitkem, čímž je vztah k oběti bližší, tím je traumatizace silnější). Děti bývají úzkostné, neurotické, vyskytují se u nich často psychosomatické nemoci a poruchy učení a chování, a velké procento z nich má podobné problémy ve svých partnerských vztazích.

V rodinách, kde je matka vystavena násilí svého manžela, jsou děti svědky nebo oběťmi otcova násilí od svého raného dětství, mnohé od svého narození a některé již před svým narozením. Pro mnohé z těchto dětí je násilí vůči matce častou a pro některé každodenní zkušeností.

I v případě, že partner týrá pouze ženu, je velmi vysoké procento pravděpodobnosti, že násilí se rozšíří i na děti.

Ženy, které jsou dlouhodobě vystaveny domácímu násilí, jsou uzavřené do sebe a svých problémů. Jsou schopny zajistit dítěti stravu, ošacení, udržovat jej v čistotě a teple, ale mnohdy nedokážou naplnit dětskou potřebu lásky a radosti ze společné činnosti. Nejčastěji se to projevuje absencí očního kontaktu, neschopností dítě podpořit, pochválit ho, trávit společně volný čas a prožívat společné aktivity, jako jsou hra, čtení pohádek. Škála výchovných prostředků těchto žen je černo bílá – na jednom pólu stojí velké projevy lásky (líbání, mazlivý tón řeči) na druhém pólu křik a fyzické tresty. Většinou chybí řád, pravidelnost a běžný denní režim, například pravidelnost podávání stravy dětem a podobně.

Pomoc obětem domácího násilí

Žena, která zjistí, že ji a její děti partner týrá, by si především měla uvědomit, že nikdy není pozdě svoji situaci řešit, a že je mnoho způsobů, jak se jí a jejím dětem dá pomoci. Taktéž i to, že každý člověk má právo, aby bylo chráněno jeho zdraví a důstojnost, nejen na veřejnosti ale i doma.

Čím déle násilí trvá, tím hůře se řeší, a tím méně je žena ochotná odejít. Proto je vhodné nejprve provést následující první kroky k řešení situace, kdy žena k případnému odchodu může postupně načerpat odvahu a sílu. Kontaktem s odborníky si také rozšíří vědomí o tom, co vše je možné pro ni v dané situaci udělat. V případě, že nenatrafil na odborníky, kteří by jí pomohli, neměla by ztrácet odvahu a měla by se obrátit na jiné odborníky, nejlépe přímo vyškolených na pomoc oběti násilí.

V ČR funguje např. server DomaciNasili.cz.

Kroky, které může žena podniknout:

1. krok je svěřit se blízkému okolí. Je třeba, aby o situaci věděli přátelé a rodina ženy av případě, že pomine fáze, kdy partner ženu týrá a nastane období klidu nebo fáze odprosovacia, přátelé a příbuzní stále ženu tlačili k tomu, aby se situace řešila a nenechali ji zacouvat s tím, že nyní se už násilník polepšil a vše je v pořádku.
2. nutný je kontakt s odborníkem. Žena se často bojí, že ji bude někdo k něčemu nutit, případně, že její problém nebude nikoho zajímat, nebo že jí i tak nikdo nedokáže pomoci, obě domněnky jsou však mylné. Pracovníci center dobře vědí, jak dlouho se někdy žena k odchodu odhodlává a rozhodnutí také ponechávají jen na ni. Mají mnoho možností jak před případnými útoky manžela ženu a děti ochránit a kontakt na odborníky z řad kriminalistů, lékařů, právníků a sociálních pracovníků.

Pro ty, kteří chtějí pomoci

Pokud se znáte s obětí násilí, případně jste její přátelé, zeptejte se přímo, zda jí není ubližováno, jak se cítí a co prožívá. Oběti násilí často vzpomínají, že svému okolí naznačovaly, že „něco“ není v pořádku, ale tyto jejich signály obvykle nebyly ostatními rozpoznány. Pokud okolí nereaguje, oběti se po nějaké době stáhnou a čekají, jestli je někdo sám neosloví. Samé začnou svěřovat jen zřídka. Buďte vnímaví a trpěliví posluchači, ale nenuťte oběť k vyprávění detailů. Nechte ji jednat podle jejích vlastních rozhodnutí a nepodmnieňujte svou pomoc jejím nutným odchodem od násilníka, nebo tím, že bude postupovat podle vámi navrženého plánu. Nerozhodujte místo ní. Nabídněte jí pomoc (např. doprovod k lékaři, na policii, k advokátovi), poskytněte kontakty na specializovaná centra, ale do ničeho ji nenuťte, ona sama se musí rozhodnout, co udělá. Nepokoušejte se ji „zachránit“ rychlými řešeními. Chápejte, že je pro ni těžké násilníka opustit (mnohým se to podaří až po několika pokusech).

Jak se při pomoci oběti chovat?

Věřte oběti, když vám říká, že ji blízká osoba týrá a jinak ubližuje a dejte jí to jasně najevo. Pokud znáte jejího partnera, uvědomte si, že útočník se často chová na veřejnosti jinak než v soukromí. Skutečné oběti domácího násilí většinou ve vyprávění minimalizují to, co se u nich doma děje. Realita bývá mnohem horší.
Poslouchejte pozorně, co vám žena říká. Pokud zvolíte aktivní formu rozhovoru, vyhněte se soudem a dávání rad.
Podporujte její silné vlastnosti. Pomozte jí na nich stavět.
Přijímejte její pocity – je běžné, že týrané ženy mají protichůdné pocity – lásku a strach, pocit viny a nenávist, naděje a smutek. Dejte jí najevo, že její pocity jsou normální a odůvodněné.
Vyhněte se jí obviňování. Řekněte jí, že to, že je týraná, není její chyba. Utvrďte ji v tom, že týrání je problémem partnera a on je také za týrání zodpovědný. Zdržte se však jeho pohaněn či nadávání na něj.
Berte její obavy vážně. Pokud se obáváte o její bezpečnost, dejte jí to bez jakýchkoliv soudů najevo.
Nabídněte pomoc. Pokud vás žena požádá o něco, čeho jste schopný a zároveň ochotný, udělejte to. Pokud nevíte, nebo nechcete, řekněte jí to a zároveň pomozte najít jiný způsob jak požadovanou pomoc dosáhnout.

Buďte aktivní a kreativní partner v jejím úsilí o zajištění bezpečnostního plánu. Klíčem k plánování je identifikace problémů, zvážení všech dostupných možností, vyhodnocení rizik a výhod odlišných řešení a stanovení způsobu, jak rizika redukovat. Nabídněte vlastní nápady, zdroje a informace.
Podporujte její rozhodnutí. Pamatujte, že každé rozhodnutí týrané ženy je spojeno s určitým rizikem. Pokud chcete být skutečně nápomocní, buďte trpělivý a respektujte rozhodnutí ženy, i když s ním nesouhlasíte.
Poskytněte ženě kontakty na poradenská centra, azylové domy, pomocná zařízení pro týrané ženy.

VIDEO: O týrání dětí i žen

Autorem článku je naše redakce

Líbil se vám náš článek? Sdílejte ho, uděláte nám radost

Štítky: Zdravý životní styl

Přečtěte si také naše další články