Poruchy osobnosti – přehled a diagnostika 4.78/5 (9)



Poruchy osobnostiPoruchy osobnosti jsou skupina poruch, které se projevují dlouhotrvajícími frigidními odlišnostmi v chování a prožívání, které způsobují významné problémy pro samotného člověka či jeho okolí. Jde často o extrémně varianty vlastností, které se jinak běžně vyskytují v populaci a jejich kombinace, které mohou zvýraznit celkovou disharmonii osobnosti.

Společnou charakteristikou poruch osobnosti jsou zejména narušovení a dlouhodobé typické problémy ve vztazích, k sobě, k blízkým, širšímu okolí či společnosti. Příznaky poruch osobnosti se objevují v různých situacích, ve kterých se osoba nachází. Usuzuje se, že kolem 10-18% světové populace trpí různě výraznými poruchami osobnosti. V minulosti se pro tuto skupinu poruch používal název psychopatie, který se dnes již v odborné literatuře jako označení poruchy osobnosti nepoužívá.

Pro diagnózu specifické poruchy osobnosti (viz níže) musí být splněna výše uvedená obecná podmínka + musí být splněna kritéria pro konkrétní poruchu osobnosti. Existují různé přístupy ke klasifikaci a diagnostice poruch osobnosti, v části Diagnostika uvádíme klasifikaci a diagnostická kritéria podle Mezinárodní klasifikace nemocí, 10. revize (dále MKN-10).

Definice poruchy osobnosti

Krátce o psychologii osobnosti

V psychologii a příbuzných vědách se osobností myslí přítomnost typických dlouhodobých charakteristik člověka – osobnostních vlastností či rysů (například otevřenost – uzavřenost, dominanci – podřízenost), které umožňují do jisté míry i předvídat jeho chování a prožívání. Když i v běžné řeči řekneme “To je typický Jan, vždy nasupený …” myslíme tím, že Jana známe, víme, že bývá často pesimistický a že je možné očekávat, že když přijde nová situace, Jano se projeví typicky ufrflaně. Trvalé individuální odlišnosti a variace nepozorujeme jen u lidí, ale i u zvířat. Např. u domácích zvířecích mazlíčků pozorujeme některé systematické povahové odlišnosti, které nesouvisejí (a někdy se vysloveně příčí) s naší snahou je nějak vycvičit či vychovávat.

Ne všichni psychologové souhlasí s předpokladem, že existují trvalé a typické osobnostní vlastnosti. Zdůrazňují, že mnohé reakce spíše závisí od situace, než od nějaké typické vlastnosti. Považuje se proto za užitečné rozdělit osobnostní rysy na temperamentové a charakterové.

Temperament

Temperament může být definován jako typické nastavení jako emočně reagujeme na různé podněty a situace, jakož i nasměrování takové reakce. Za klasické rysy temperamentu považujeme proto míru lability-stability, tedy nakolik v nás situace vyvolávají silné emoční reakce a introverze-extroverzi – tj., zda naše reakce a prožívání jsou spíše orientovány k nám samým nebo k okolí. Temperament se na základě výzkumů jeví jako silně dědičná část osobnosti, typicky se projevující během celého našeho života.

Charakter

Charakterem se myslí vlastnosti jako je svědomitost, poctivost, loajalita a podobně. Při charakteru předpokládáme menší biologickou danost a významnější vlivy prostředí, zejména původní rodiny. Na rozdíl od temperamentu se charakter může vyvíjet dlouhodobě a vykazuje menší stabilitu v čase.

Poruchy osobnosti

Dosud jsme mluvili o psychologii osobnosti obecně. Jak je to tedy s poruchami osobnosti? Má člověk s poruchou osobnosti úplně jinou osobnost jako lidé bez poruchy osobnosti? Je rozdíl jen v míře dané vlastnosti, nebo ve vzájemné souhře či disharmonii jednotlivých vlastností?

V současnosti předpokládáme, že porucha (poruchy) osobnosti je extrémním variantou normálně se vyskytujících vlastností nebo jejich kombinací. Nejde tedy o kvalitativní rozdíl, ale rozdíl v míře vlastností a jejich vzájemných poměrů. Představme si např. člověka, který velmi důsledné vyžaduje, aby se každý k němu choval uctivě, dodržoval všechny možné pravidla, ale sám na druhých nedbá, je k nim nevšímavý a nerespektuje jejich práva.

Kdy je tedy osobnost člověka normální, běžná a kdy jde o poruchu (poruchy) osobnosti? Jak již bylo zmíněno v úvodu (viz též část Příznaky), pro diagnostiku poruchy osobnosti je v současnosti důležité, aby šlo o:

  • dlouhodobě přítomné chování v různých situacích,
  • takové chování a prožívání, které svou extrémností zda neschopností adaptovat se na měnící se životní situace, vytváří opakované problémy pro člověka, s touto osobností a / ​​nebo pro jeho okolí.

Taková kritéria jsou dost obecné a přesto, že při konkrétních poruchách jsou uvedeny specifické příznaky, které je třeba ověřit pro stanovení diagnózy, neexistuje objektivní test (jako je např. Měření hladiny glukózy v krvi pro stanovování diagnózy cukrovky), který by jednoznačně určil , zda u vyšetřované osoby jedná nebo nejedná o poruchu (poruchy) osobnosti. Jde o plynulý přechod mezi normou a poruchou osobnosti.

Každý člověk má někdy problémy se sebou či druhými a neumí se adaptovat. Není diagnostika poruch osobnosti jen zbytečné nálepkování lidí? Jako každá diagnóza, i diagnóza poruchy osobnosti je určena na odbornou komunikaci lékařů a dalších medicínských či jiných odborníků. Ta je důležitá nejen pro popis symptomů, ale i zhodnocení rizika pro vznik dalších problémů a návrh vhodné léčby. Tak jak se dá do jisté míry předvídat chování každého člověka na základě zjištění jeho povahy, i diagnózy poruch osobnosti umožňují udělat některé užitečné závěry.

Ukazuje se například, že lidé s poruchami osobnosti, bez ohledu na svou inteligenci i sociální status, prožívají dlouhodobou psychickou nepohodu a dostávají se do typických konfliktů z hlediska konkrétní poruchy osobnosti.
Přítomnost poruchy osobnosti je významný rizikový faktor pro dlouhodobě a opakovaně problémově prožívané mezilidské vztahy, typické nespokojeností a stresem na obou stranách.

Poruchy osobnosti jsou významným rizikovým faktorem pro vznik a chronicity mnohých psychických poruch např. úzkostných poruch, deprese, závislosti na návykových látkách. Porucha osobnosti, pravděpodobně zejména kvůli dlouhodobému stresu, který způsobuje, je rizikovým faktorem pro rozvoj různých tělesných onemocnění. Při poruchách osobnosti jde tedy, navzdory kontroverzím a vývinu poznání, o platnou a užitečnou diagnostickou skupinu.

Jak se diagnostikuje porucha osobnosti?

Diagnostiku poruchy osobnosti je v případě potřeby nutné stanovit pomocí více metod – zejména důkladného klinického interview, podrobné životní historie (anamnézy) a často i výpovědí blízkých lidí vyšetřovaného (viz bod Diagnostika). Vzorce problémového chování by se měli v anamnéze opakovat a být vysledovat do období dětství či ranní dospělosti.

Např. v pracovní anamnéze zjistíme, že zkoumaná osoba vystřídala v průběhu krátkého času množství zaměstnání, z nichž odešla, nebo byla propuštěna, přičemž její zdůvodnění je, že vždy tam byl “blbý kolektiv”, šéf na mně “seděl”. Podobný vzorec vnímání a chování pozorujeme i v partnerských vztazích, vztazích k blízkému okolí ale i v chování vůči naší osobě při vyšetření.

Při diagnostice bychom se však neměli spoléhat pouze na výpověď osoby (včetně osobnostního dotazníku), ale podle možností měli získat i informace z jiných zdrojů (partner / ka, rodina apod.). Z osobnostního dotazníku zjistíme přítomnost výrazné nedůvěry vůči okolí, přecitlivělost na svou osobu. Manželka posuzovaného uvádí, že i doma vůči ní a dětem se chová velmi panovačně, je agresivní a není ochoten ani v nejmenším diskutovat. Kolega ho hodnotí jako velmi přecitlivělého, nedůvěřivého člověka, který za vším vidí “komplot” a spiknutí proti své osobě, na což reaguje velmi agresivně a nepřátelsky.

Příčiny vzniku poruch osobnosti

Jako v případě jiných psychických poruch i při poruchách osobnosti jde o kombinaci dědičných faktorů a vlivů prostředí. Dá se říci, že čím vážnější je porucha osobnosti, tím je pravděpodobnější vrozený podíl na takové poruše. Na vznik poruchy osobnosti mohou mít vliv i rané zážitky dítěte a výchovné vlivy.

Příznaky poruchy osobnosti

K základním obecným příznakům všech poruch osobností patří dlouhodobé rigidní chování, které vede k osobnímu a / nebo sociálnímu selhávání. Z hlediska osobnostní odlišnosti můžeme pozorovat extrémně výrazné či naopak zcela chybějící vlastnosti, které se běžně vyskytují.

Například v případě úzkostné poruchy osobnosti je v popředí výrazná tendence vyhýbat se různým situacím, které by mohly být spojeny se zátěží a rizikem, přesto, že to pro člověka s touto poruchou přináší negativní následky. V případě disociální poruchy osobnosti zase vidíme sníženou až nepřítomnou ochotu ke spolupráci, nezájem o druhé lidi, jejich pocity a potřeby, klamání, manipulování a opakované porušování pravidel a norem, včetně zákonů.

Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) uvádí následující obecné diagnostické vodítka pro všechny poruchy osobnosti. Pro splnění podmínek diagnózy poruchy osobnosti musí jít o dlouhodobé stavy, které se nedají přisoudit poškození mozku, jiné psychiatrické poruše a které odpovídají těmto kritériím:

  • (a) výrazně disharmonické postoje a chování, které obvykle zahrnují několik funkčních oblastí, např.. afektivita, vzrušivost, kontrolu impulzivity, způsoby vnímání, myšlení a styl vztahů k ostatním lidem,
  • (b) abnormální vzorec chování je trvalý, dlouhodobý a není omezen na epizody duševní poruchy,
  • (c) vzorec abnormálního chování ovlivňuje celou osobnost a je jasně maladaptivní v širokém rozsahu osobních i sociálních situací,
  • (d) výše uvedené projevy se vždy objevují v průběhu dětství či dospívání a pokračují do dospělosti,
  • (e) porucha vede ke značné osobní nepohodě, což ale může být zřejmé až v pozdějším průběhu,
  • (f) porucha je obvykle, ne vždy, spojena s významným zhoršením výkonu, jak v zaměstnání, tak ve společenské oblasti.

Kritéria pro diagnostiku specifické poruchy osobnosti se mnohokrát významně liší a uvádíme jejich podsekcích jednotlivých poruch osobnosti. Pro každou specifickou poruchu se ale podle MKN-10 vyžaduje jasné splnění alespoň tří rysů nebo způsobů chování, které jsou uvedeny v klinickém popisu.

  • Paranoidní porucha osobnosti (F60.0)
  • Schizoidní porucha osobnosti (F60.1)
  • Disociální porucha osobnosti (F60.2)
  • Emocionální nestabilní porucha osobnosti (F60.3)
  • Histriónská porucha osobnosti (F60.4)
  • Anankastická porucha osobnosti (F60.5)
  • Úzkostná (vyhýbavá) porucha osobnosti (F60.6)
  • Závislá porucha osobnosti (F60.7)
  • Jiné poruchy osobnosti (F60.8), např.. narcistická porucha osobnosti.

Rizikové faktory poruchy osobnosti

Rizikové faktory nejsou dostatečně objasněny. Jde o kombinaci dědičných faktorů, zážitků a bazálních vztahů z prvních letech života a dalších sociálních vlivů. Některé poruchy osobnosti se zdají mít výraznější genetický podíl než jiné. Jako u všech psychických poruchách i výskyt poruchy osobnosti či jiné psychické poruchy v rodině je rizikovým faktorem.

Diagnostika poruchy osobnosti

Diagnostika každé poruchy osobnosti stojí na důkladném klinickém rozhovoru s pacientem a získání podrobné osobní, rodinné a pracovní historie (anamnézy) nejen od samotné osoby ale nejlépe také od blízkých lidí – partnera / ky, rodiny, přátel a pod. Porucha osobnosti by neměla být v žádném případě diagnostikována narychlo a jen na základě jedné metody posouzení (např. osobnostního dotazníku, či rozhovoru).

Prevence poruchy osobnosti

Prevence před vznikem poruch (poruchy) osobnosti je možná hlavně v oblasti dlouhodobého vztahu a výchovy blízkými lidmi, zejména rodiči. Podstatné jsou zejména první roky života, kdy je možné významněji zasáhnout do utvářející se osobnosti dítěte. Rodiče se často snaží intuitivně usměrnit chování dítěte k normě (bázlivé dítě povzbuzují, jeho prosazujícího sourozence se naopak snaží v projevech tlumit), což ale nemusí být (hlavně v oblasti zájmů) vždy ideální řešení.

Více než kdekoliv jinde zde platí známá metafora: “Pokud to není zkažené, neopravujte to!”. Dalším důležitým obdobím je puberta (raná dospělost), kdy se vlastnosti dotvářejí, přehodnocuje se hodnotový žebříček a podobně. Platí ale, že čím dříve a výrazněji se projeví odlišnosti spojena s problémovým chováním, tím bývá potenciál ke změně nižší.

Léčba poruchy osobnosti

Léčba poruch osobnosti je symptomatická, jelikož se jedná o stabilní, dlouhodobé stavy – změna základních osobnostních nastavení je málo pravděpodobná. To však neznamená, že se v případě základních projevů různých poruch osobnosti – tedy problémů ve vlastním prožívání a vztazích s druhými či společností, nedá nic změnit. V případě výskytu jiné psychické poruchy ve vztahu k poruše osobnosti – např. deprese se podávají antidepresiva.

Obecně se při poruchách osobnosti nedoporučuje léčba či dlouhodobější užívání léků proti úzkosti pro zvýšené riziko vzniku závislosti. Psychoterapie je v případě potřeby často používaný postup. Někdy je vhodná dlouhodobá psychoterapie, často se ale ukazuje, že je vhodnější krátkodobá psychoterapie zaměřená na konkrétní cíl či problém. Případné specifika léčebného přístupu uvádíme u jednotlivých diagnózách poruch osobnosti.

Životní styl s poruchou osobnosti

Poruchy osobnosti se dominantně projevují v mezilidských vztazích ale i ve vztahu ke svému já. Změny životního stylu by měly odrážet problémové symptomy konkrétní poruchy osobnosti, které jsou velmi rozmanité. Základní je ale ochota samotného člověka něco měnit a vytrvalost, protože požadované jsou dlouhodobé změny v nastavení chování.

VIDEO: Bipolární porucha zajímavý dokument

Líbil se vám článek? Ohodnoťte ho.

Hodnocení příspěvku

Autorem článku je naše redakce

Tým rehabilitace.info (více o nás)

 

Náš tým vám všem chce přinášet zajímavé informace ze světa zdraví, cvičení, výživy, rehabilitace a obecně zdravého životního stylu. Ve většině našich článků vycházíme z odborných studií a lékařských prací. Vždy se snažíme na studie odkazovat, ověříte si tak pravost. Více informací o nás najdete zde - mrkněte na náš tým.

Líbil se vám náš článek? Sdílejte ho, uděláte nám radost


Štítky:

Přečtěte si také naše další články

1 komentář u článku “Poruchy osobnosti – přehled a diagnostika”

  1. […] Diagnostika anankastické poruchy osobnosti stojí na důkladném klinickém rozhovoru s pacientem a získání podrobné osobní, rodinné a pracovní historie (anamnézy) nejen od samotné osoby ale nejlépe i od blízkých lidí – partnera / ky, rodiny, přátel a pod. Porucha osobnosti by neměla být v žádném případě diagnostikována narychlo a jen na základě jedné metody posouzení (např. osobnostního dotazníku, či rozhovoru). Čtěte: O poruchách osobnosti […]

  2. Alena Slavíčková napsal:

    Existuje nějaká “rada”, jak ustát/vydržet “vedležití” s psychopatem? 37-leté manželství (jeho třetí), vždy velmi problémové, dvě dospělé děti; teprve v důchodu a po pročtení některých informací, jsem si ozřejmila, že jde o tuto poruchu a na jeho straně neřešitelnou. A.S.

Zanechat komentář ke článku

Zpráva