Obsah článku
- Radioterapie je léčebný postup v medicíně, který využívá ionizujícího záření (například rentgenového záření nebo gama záření) k léčbě různých druhů nádorových onemocnění a jiných patologických stavů. Cílem radioterapie je poškození nebo zničení abnormálních buněk, čímž se zabrání jejich růstu a dělení.
- Princip radioterapie spočívá v tom, že ionizující záření proniká do tkáně a interaguje s buněčnou DNA. Tímto procesem dochází k poškození genetického materiálu buněk a narušení jejich schopnosti dělení. Normální buňky mají mechanismy opravy poškozené DNA, které jim umožňují přežít účinky záření. Naopak, nádorové buňky jsou často citlivější na poškození DNA a mají menší schopnost opravy, což vede k jejich zničení.
- Radioterapie může být použita jako samostatná léčba nebo jako součást kombinované terapie spolu s chirurgickým zákrokem a/nebo chemoterapií, v závislosti na typu a stádiu nádorového onemocnění. Dávkování a délka radioterapie jsou individuálně přizpůsobeny každému pacientovi na základě diagnózy a klinického stavu.
- Radioterapie může být externí (paprsek je zaměřen na postiženou oblast z vnějšku těla) nebo interní (zdroj záření je umístěn uvnitř těla, jako je brachyterapie). Moderní technologie umožňují přesné zaměření záření na cílovou oblast a minimalizují poškození okolních zdravých tkání.
- Před zahájením radioterapie je důležité, aby lékař pečlivě zhodnotil pacientův zdravotní stav a navrhl nejvhodnější léčebný plán. Radioterapie může být účinným nástrojem v boji proti nádorovým onemocněním, ale má také určitá rizika a vedlejší účinky, které by měly být pečlivě zváženy.
Radioterapie je samostatný medicínský obor, který pro léčebné účely využívá ionizující záření. Co je to radioterapie a jaké druhy záření využívá se dozvíte v tomto článku.
Co je to radioterapie a jak účinkuje?
Radioterapie je léčebná metoda, která využívá působení ionizujícího záření na nádorové buňky. Je nepostradatelnou součástí léčby nádorových onemocnění. Přibližně 60% pacientů s nádorovým onemocněním se v průběhu svého onemocnění léčí ozařováním. Technický rozvoj (využívání lineárních urychlovačů a umělých radioizotopů, formování tvaru a intenzity ozařovacího svazku a tím přesné ozáření nádoru bez výraznějšího ozáření okolních zdravých tkání) a radiobiologické poznatky (nový frakcionační režimy, studování biologického účinku záření na nádorové a zdravé buňky, matematické předpovídání biologického účinku záření) umožnily zavedení nových standardů v léčbě, které jsou v současnosti účinnější, šetrnější a snižují postižení zdravých tkání.
Radioterapie může být použita při léčbě nádorového onemocnění samostatně, ale většinou se kombinuje s jinými léčebnými postupy (chirurgickou léčbou, chemoterapií, hormonální léčbou, léčbou monoklonálních protilátek). Záření v radioterapii se používá na ničení nádorových buněk. Ionizující záření způsobuje především zlomy v molekulách DNA nacházejících se v buňkách, což vede k zástavě růstu a dělení nádorových buněk. I zdravé buňky mohou být zářením poškozeny, jsou však schopny toto poškození rychleji napravit (rakovinné buňky mají podstatně menší regenerační schopnost jako normální zdravé buňky). Cílem radioterapie je dosáhnout v ozařované oblasti co nejvyšší koncentraci záření při současném maximálním šetření zdravého okolní tkáně. Jde o léčbu místní (lokální), protože působí pouze v ozářené oblasti. Výhodou radioterapie, například oproti chirurgické léčbě je, že v některých případech umožní postižený orgán zachovat a nádor zlikvidovat.
Co by měl pacient vědět před léčbou radioterapií?
Léčba zářením je u každého pacienta individuální. Před samotným zahájením radioterapie pacient absolvuje plánování ozařování na přístroji nazvaném simulátor (obrázek u článku), kde se ozařované místo zaměří pomocí počítače. Dávka záření, která může být aplikována na nádor je omezena tolerancí okolních zdravých tkání. Jednorázové ozáření by mohlo způsobit organismu výrazné potíže, proto je celková dávka záření rozdělena do jednotlivých menších dávek (frakcí). Jedna dávka ozařování trvá jen několik desítek sekund až minut, během léčby pacient nic necítí. Pacient je obvykle ozařován 5x týdně (pondělí – pátek) po dobu několika týdnů (1-6 týdnů). Během doby léčení radioterapií pacient nemusí mít obavy se styku s dětmi nebo těhotnými ženami.
Otázky, na které byste se měli zeptat vašeho lékaře ohledně ozařování:
- Bude v průběhu léčby mého onemocnění použita radioterapie? Na jakou oblast bude záření aplikováno?
- Jak dlouho bude ozařování trvat (kolik dávek záření dostanu)?
- Jaké nežádoucí účinky se v průběhu ozařování mohou vyskytnout a jaké pozdní příznaky radiačního poškození mohou nastat?
Kdy se radioterapie podává a jak ji rozdělujeme?
Radioterapie se při nádorových onemocněních doporučuje vždy, pokud nádor nebylo možné zcela nebo vůbec odstranit, nebo je-li podezření, že v operované oblasti mohly zůstat nádorové buňky. Úkolem radioterapie je snížit riziko místní recidivy – vytvoření opakovaného nádoru. Radioterapii lze absolvovat během nemocniční léčby, ale i ambulantně.
Dělení dle léčebného záměru
Podle léčebného záměru radioterapii dělíme na kurativní (léčebnou, s cílem vyléčení) – v případě mnoha onemocnění je to většinou léčba adjuvantní (doplňková, zajišťující), která má zmenšit riziko opakovaného vytvoření nového nádoru v bezprostředním okolí původního nálezu (lokální recidiva), nebo paliativní (zmírňující potíže) – cílem je odstranění příznaků, které nádorová nemoc způsobuje, např. zmenšení nádorové masy inoperabilního nádoru, zmírnění bolesti, krvácení, útlaku některých orgánů (např. míchy), ošetření mokvajících kožních ložisek, zmírnění příznaků postižení mozku při metastázujícího onemocnění.
Sponzorováno
Dělení dle kombinace
Podle kombinace s chirurgickou léčbou radioterapii dělíme na předoperační – úkolem je zmenšení nádoru a usnadnění následného operačního výkonu, nebo pooperační – navazuje na chirurgický výkon s cílem zajistit snížení počtu místních recidiv, léčba následuje většinou 4-6 týdnů po operačním výkonu (zhojení rány). Definitivní radioterapie se aplikuje v případě, kdy pacient pro různá omezení (např. Doprovodné nemoci, celkový zdravotní stav) není schopen podstoupit chirurgický výkon a absolvuje pouze radioterapii, po které může následovat ještě jiná léčba (např. hormonální).
Dělení dle uložení zdroje
Z hlediska uložení zdroje záření dělíme radioterapii na teleterapii (vnější ozařování) – zdroj záření je uložen v určité vzdálenosti mimo tělo pacienta, léčba se provádí pomocí tzv. lineárních urychlovačů nebo kobaltových ozařovače, nebo brachyterapie (vnitřní ozařování) – zdroj záření se zavádí přímo do těla pacienta (do nádoru nebo jeho bezprostřední blízkosti, do tělesných dutin), léčba se provádí pomocí tzv. afterloadingových přístrojů, většinou doplňuje vnější ozařování.
Jaké jsou nežádoucí účinky ozařování (radioterapie)?
Navzdory pečlivému plánování a provádění ozařování je třeba počítat s tím, že se občas vyskytnou nežádoucí doprovodné reakce. Druh a stupeň nežádoucích účinků závisí na mnoha faktorech (ozařována oblast, rozsah ozařované oblasti, dávka záření). Každá tkáň reaguje na ionizující záření jinak. Svaly, vazivo, jaterní tkáň, nervová tkáň reagují velmi pomalu, navíc i jejich regenerace trvá velmi dlouho. Proto se poškození těchto tkání projeví relativně pozdě (měsíce, roky). Naopak epitel, sliznice, kostní dřeň, lymfatické a zárodečné tkáně reagují velmi rychle (akutní) již během ozařování, ale rychle regenerují.
Podle rozsahu dělíme nežádoucí účinky ozařování na celkové a místní. Celkové nežádoucí reakce se vyskytují většinou při ozařování velkého objemu těla. Patří k nim příznaky připomínající chřipku: slabost, malátnost a únava, bolesti hlavy, někdy nevolnosti až zvracení (radiation recall syndrome). Místní nežádoucí účinky se vyskytují pouze v místě dopadu záření a jsou popsány níže.
Akutní nebo chronické nežádoucí účinky ozařování
Podle rychlosti rozvoje se nežádoucí účinky ozařování dělí na akutní a chronické. Akutní reakce začínají v průběhu ozařování. Většinou však zcela vymizí do několika týdnů od ukončení ozařování. Nejčastější akutní reakcí je radiační poškození kůže (radiodermatitida), která se projevuje od mírného zarudnutí až po mokvání ozařované kůže (vlhká deskvamace). Při poškození sliznic (ústní dutina, sliznice trávicího traktu, sliznice močových a pohlavních orgánů) dochází k jejich otoku, zvýšenému prokrvení a až poškození, což má za následek příznaky závislé od místa poškození sliznice. Při ozařování oblasti hlavy a krku se vyskytuje sucho v ústech, zvýšená citlivost sliznice úst a polykacích cest (omezení příjmu potravy), poruchy vnímání chutí, vytvoření vředů na sliznici úst. Při ozáření sliznic zažívacího ústrojí (břicho, pánev) se může vyvinout nadýmání, časté nucení na stolici, průjem, vzácně krvácení do trávicích orgánů. Při ozáření sliznic močopohlavního ústrojí mohou nastat poruchy močení, nutkání na močení, častější výskyt močových infekcí, otok sliznice pochvy. K poškození kostní dřeně dochází v případě ozáření větších oblastí krvetvorné tkáně, které se nacházejí v páteři a velkých kostí na končetinách, což se projeví poklesem krevních buněk (bílých krvinek, krevních destiček). Pozdní nežádoucí účinky vznikají až po jisté době od ukončení ozařování (měsíce, roky) a jsou podloženy většinou degradací a väzivovatením ozářených tkání. Někdy vznikají na podkladě akutních změn, které projdou do chronicity, jindy vznikají bez předchozího akutního poškození. V oblasti kůže dochází k atrofii (degeneraci) kůže, pigmentaci kůže (zhnědnutí) resp. tvorbě rozšířených cévních kapilár (teleangiektázie). Častým nežádoucím účinkem při ozařování oblasti hlavy a krku bývá suchost v ústech a poruchy až ztráta chuti k jídlu.
Vzhledem k tomu, že léčba pozdních nežádoucích účinků je velmi obtížná, už při přípravě a plánování ozařování se myslí na jejich minimalizaci. Pokud existuje naděje na trvalé vyléčení, je namístě realizovat radikální léčbu i za cenu výraznějších nežádoucích účinků (samozřejmě s použitím všech možností podpůrné léčby) a někdy i trvalých následků.
Druhy ionizujícího záření
Zdroji záření jsou nejen ozařovací přístroje, ale i přírodní a umělé radioaktivní látky. Nejrozšířenějšími ozařovacího přístroji jsou urychlovače elektronů, hlavně lineární urychlovač a kobaltové ozařovací přístroje, jejichž zdrojem záření je radioaktivní kobalt.
Rentgenové ozařovací přístroje dnes téměř ustoupily do pozadí a používají se zejména k léčbě nenádorových onemocnění a povrchových (mělce umístěných) maligních nádorů. Na špičkových pracovištích se pracuje s cyklotrony jako zdroji neutronového, protonového a π-mezónového záření. Dlouho používaný přírodní radioaktivní prvek radium dnes nahradily umělé radioizotopy, jako jsou cesium, iridium, yttrium, tantal, zlato a jiné.
✔️ TIP: Léčba nádorových onemocnění u dětí
VIDEO: Radioterapie (výkon / jak se provádí)
VIDEO: Léčba karcinomu prsu – radioterapie
Sponzorováno
Studie a zdroje článku
- Radiotherapy Treatment plannINg study Guidelines (RATING) Autoři: Christian Rønn Hansen, Wouter Crijns
Sponzorováno
Autor článku
Líbil se vám náš článek? Sdílejte ho, uděláte nám radost
Štítky: Moderní medicína, Rakovina
Přečtěte si také naše další články