Léčba nádorových onemocnění u dětí – základní přehled 4.77/5 (13)

Obecně platí, že dětské nádory patří většinou mezi ty rychle rostoucí a současně i více citlivé na chemoterapii i radioterapii ve srovnání s nádory dospělého člověka. Biologických odlišností mezi nádory dětského a dospělého věku je několik. Absolutně nelze zkušenosti z léčby dospělých nádorů jednoduše přenášet na děti. Z důvodu zhoubné podstaty nádorových onemocnění bývá léčba velmi radikální a agresivní. Pacientovi často přinese subjektivně srovnatelné, či ještě větší komplikace, jak samotná rakovina.

Každý pacient je jiný

Je třeba sestavit pro každého pacienta individuální léčebný plán s přihlédnutím na jeho zdravotní stav, léčebnou historii, histologický nález a umístění nádoru. Zaměříme se na tři základní způsoby léčby (chirurgická, radioterapeutická a chemoterapeutická), s důrazem na jejich vliv na pacientovo zdraví a kvalitu života. Ostatní druhy terapií jen stručně zmíníme.

1. Chirurgická léčba rakoviny

Chirurgický zákrok v onkologii obvykle slouží (pokud pomineme zákroky na určení diagnózy, jako je například biopsie) jednomu ze dvou účelů:

1. buď je jeho cílem úplné odebrání nádoru, což v onkologii často není možné
2. nebo slouží ke zmenšení počtu nádorových buněk a omezení rozsahu nádoru, čímž vlastně připravuje půdu pro další léčebné postupy.

Vzhledem k vývojovým specifikům dětí a dospívajících převládá snaha snižovat radikálnost chirurgických intervencí na nejnižší možnou úroveň. Také možnost trvalé invalidity se zmenšuje s nástupem nových technik. Chirurgický úkon vnáší dětskému pacientovi do života mnoho nových překážek, s nimiž se musí vyrovnat. Především jde o riziko trvalé invalidity v případech, kdy hrozí například amputace končetiny.

Chirurgická léčba rakoviny u dětí a její možné následky

I v případech, kdy jde o zákrok, při kterém amputace, či jiný velký zásah do funkčnosti orgánů nehrozí, může pacient prožívat strach z bolesti, komplikací, neúspěšnosti zákroku či (v případě operace za účelem odběru tkáně) z výsledku nálezu. Příprava na samotný zákrok a následná rekonvalescence bývá spojena s hospitalizací, tedy s vytržením pacienta z okruhu jeho blízkých, rodiny a přátel. Jelikož jsou děti a mladiství velmi úzce vázáni na svou rodinu a skupinu vrstevníků, je v mnoha případech nutné poskytnout pacientovi podpůrnou psychologickou péči, která přispěje k zvládnutí této stresující situace.

Po návratu z nemocnice se musí pacient často přizpůsobit novému úspornému režimu, což ho může pocitově ještě více odcizit od vrstevníků (omezení ve sportu, časté absence ve škole). Při viditelných následcích operace mohou zejména mladiství zažít stres a úzkost z odlišnosti.

2. Chemoterapie

Chemoterapie je léčba založena na podávání látek zvaných cytostatika, ve velké většině případů intravenózní cestou. Cytostatika se podávají ve třech případech:

1. v prvním případě navazuje chemoterapie na chirurgickou léčbu a jejím cílem je zničit zbývající nádorové buňky za účelem zabránění metastázování a recidivě (mluvíme o terapii adjuvantní),
2. pokud je účelem terapie zmenšení nádoru či redukce množství zhoubných buněk před plánovanou operací a tím usnadnění vyjmutí nádoru, jde o terapii neadjuvantní,
3. v doprovodné léčbě se cytostatika podávají současně s ozařováním; spojuje se tedy terapie lokální se systémovou. Podání cytostatik probíhá ve většině případů nitrožilní infuzí nebo injekcí. V menším procentu případů se provádí lumbální punkce a některé chemoterapeutika existují ve formách pro perorální podání.

Ekvivalentně k různorodosti nádorových onemocnění se používá velké množství druhů cytostatik, přičemž se liší způsoby, jakými likvidují buňky a jak pronikají do tkání. Cytostatika, které mají na jeden druh nádoru silné účinky, si s jiným typem nádoru nemusí vůbec poradit. Pestrý je i registr vedlejších účinků cytostatik.

3. Radioterapie

Při radioterapii dochází k ozařování postižených oblastí energeticky náročným ionizujícím zářením v tzv. kanceroletálních dávkách. Účinnost radioterapie spočívá v působení na nukleové kyseliny, buněčné organely a buněčné membrány, čímž způsobí zánik (rakovinné) buňky nebo takové její poškození, které znemožní další replikaci. Společně s nádorovými buňkami jsou však poškozovány i zdravé buňky okolních tkání. Jelikož potřebná dávka ozařování podána najednou by způsobila příliš velké poškození okolní tkáně a silné vedlejší účinky, bývá dávkování záření rozdělené do jednotlivých denních dávek, tzv. frakcí.

Intenzitu a frekvenci radioterapie určuje radioterapeut na základě několika faktorů (typ nádoru, velikost, citlivost, umístění, věk pacienta a jeho zdravotní stav). Radiosenzitivita dětských tkání je významně větší než u dospělých. Dokonce některé tkáně, které jsou v dospělosti radiorezistentní, jsou v dětství zvýšeně radiosenzitivní (např. svalstvo, mléčné žlázy).

Radioterapie a její výhody a nevýhody

Použití radioterapie přináší nevýhody (větší poškození okolních tkání, výrazné vedlejší účinky), ale i výhody (lepší reakce nádoru na léčbu). Samotné ozařování (zejména ozařování velké části těla) přináší různé komplikace: nevolnost, zvracení, únavu, v některých případech i depresi. Tyto radiační reakce většinou odezní bez následků. Mezi nejčastější časné lokální vedlejší účinky ozařování patří erytém (tj. červené zbarvení kůže způsobené rozšířením krevních cév a zvýšeným prokrvením), dermatitida a poškození vlasových folikulů, mukozitida (zánětlivé a vředové onemocnění sliznice dutiny ústní), průjem, poškození rohovky, porucha krvetvorby (při poškození kostní dřeně) a poškození plic, jater a ledvin.

Specifické problémy mohou nastat při nutnosti ozařování orgánů nezbytných pro normální vývoj (růstové chrupavky, štítná žláza, gonády) a zejména centrální nervové soustavy a hlavy. Nejrizikovější způsob ozařování je tzv. TBI (total body irradiation čili celotělové ozařování). Tento styl léčby se často indikuje u pacientů podstupujících autologní transplantaci kostní dřeně.

4. Imunoterapie

Jde o poměrně mladou metodu (začátek 70. let). Imunoterapie funguje na principu obnovení porušené protinádorové imunity a její zapojení do léčebného procesu. Tento výsledek je možné dosáhnout několika způsoby – například aplikací séra zdravého jedince nebo séra obsahujícího specifické protilátky, pomocí monoklonálních protilátek (látky, které jsou získány z klonální populace plazmatických buněk) nebo díky adoptivní imunoterapii (dodání lymfocytů transfuzí). Ačkoliv u pacientů s malým množstvím nádorových buněk zaznamenává imunoterapie úspěchy, používá se dnes spíše jako podpůrná a doplňková metoda.

5. Transplantace kostní dřeně

Transplantace kostní dřeně je dnes často využívána zejména při léčbě leukémie, maligních lymfomů a neuroblastomů. Jejím účelem je nahradit patologickou nebo protinádorovou léčbou poškozenou kostní dřeň dření vhodného dárce (ideálně dvojčete, či jiného kompatibilního příbuzného), nebo dření pacienta odebraným v remisi, nebo vyčištěnou (autologní transplantace). Pacient musí projít procesem imunosuprese, která zvýší šanci na bezproblémové přijetí dřeně. Součástí přípravného procesu bývá i celotělové ozařování, které má za úkol vyřadit z provozu vlastní krvetvorbu pacienta a zničení případných zbytků nemoci, čímž usnadňuje přijetí dárcovské dřeně a zároveň zabraňuje dalšímu šíření nemoci.

Největšími riziky této metody jsou následné infekce, gastroenteritida, porucha jater (u autologní transplantace). U alogenní transplantace (kostní dřeň od dárce) je velmi nebezpečná možnost reakce štěpu proti hostiteli.

6. Hypertermie

Hypertermie využívá přirozený princip, kterým se organismus brání infekci. Četné studie potvrdily, že teplota nad 41 °C inhibuje některé buněčné funkce, mezi které patří i buněčné dělení. Zvýšení teploty se dosahuje několika způsoby: pomocí působení bakteriálních toxinů, ponorem do horké vody, ozařováním Infralampy, zábaly, elektromagnetickým ohřevem. Poměrně dobré výsledky dosahuje termoterapie spojená s chemoterapií či ozařováním.

7. Fototerapie

Jak napovídá název, ve fototerapii se jedná o využití účinků neionizujícího záření (resp. světla) na indukci biologické aktivity buněk. Obvykle se kombinuje s chemoterapeutiky.

8. Další metody protinádorové léčby

Do této kategorie spadají jednak komplementární metody s prokázaným účinkem (psychoonkologická péče, tělesná aktivita, dietetik, selenové terapie, enzymatická terapie a terapie jmelím), které se podílejí zejména na zvýšení kvality života pacienta.

Autorem článku je naše redakce

Líbil se vám náš článek? Sdílejte ho, uděláte nám radost

Štítky: Rakovina

Přečtěte si také naše další články