Mikrodeleční syndromy – jak je to s jejich dědičností?

Obsah článku



Mikrodeleční syndromy jsou genetické poruchy způsobené ztrátou malých úseků DNA (např. DiGeorgeův nebo Williamsův syndrom).
Vznikají nejčastěji náhodně (de novo), ale někdy se dědí z generace na generaci.
Diagnostika probíhá moderními metodami (array CGH, NGS) a často se doporučuje genetické poradenství.
Rodinná anamnéza a genetické testování pomáhají odhalit riziko recidivy a usnadňují plánování dalšího těhotenství.

Co jsou to vlastně mikrodeleční syndromy?

Mikrodeleční syndromy jsou skupinou genetických poruch, které vznikají v důsledku malé ztráty (delece) úseku DNA na některém chromozomu.
Tyto delece bývají natolik malé, že nejsou viditelné běžným mikroskopickým vyšetřením chromozomů (karyotypem), ale lze je odhalit moderními genetickými metodami.

Mezi známé příklady mikrodelečních syndromů patří:

DiGeorgeův syndrom (22q11.2 delece) – projevuje se vrozenými srdečními vadami, poruchou imunity a charakteristickými rysy obličeje.
Williamsův syndrom (delece 7q11.23) – typický výraz obličeje, specifické poruchy učení a často přívětivá povaha.
Prader-Williho syndrom (delece 15q11-q13) – hypotonie (snížený svalový tonus) v dětství, poruchy příjmu potravy a obezita.

Jak mikrodeleční syndromy vznikají?

Z genetického hlediska se jedná o chromozomální aberace, konkrétně o delece malých úseků DNA.
Při buněčném dělení může dojít k chybě, kdy se část chromozomu ztratí. Tyto úseky často obsahují důležité geny, které ovlivňují vývoj tělesných orgánů, nervového systému a dalších funkcí.

Delece se mohou objevit náhodně (de novo) během tvorby pohlavních buněk (vajíčko, spermie) nebo časně po oplodnění. Někdy jsou delece zděděné od rodiče, který má stejnou deleci nebo tzv. submikroskopickou přestavbu chromozomu.

Dědičnost mikrodelečních syndromů

Většina mikrodelečních syndromů vzniká de novo, tedy poprvé u konkrétního jedince a rodiče mají běžný karyotyp.
Pravděpodobnost, že by se stejná delece objevila znovu u dalších dětí, je pak velmi nízká – většinou kolem 1–2 %. Toto malé riziko je dáno možností tzv. gonadálního mozaicismu (situace, kdy některé pohlavní buňky rodiče nesou genetickou změnu, ale tělesné buňky ne).

U některých syndromů ale může existovat i familiární forma. V takovém případě jeden z rodičů přenáší deleci na potomka. To zvyšuje riziko opakovaného výskytu v rodině.
Proto se v genetickém poradenství vždy zkoumá, zda je změna skutečně nová, nebo zda ji někdo z rodičů nese.

Sponzorováno

Pojem mozaicismus znamená, že ne všechny buňky jedince mají stejnou genetickou informaci – část buněk může deleci nést, jiná část ne. To může ovlivnit rozsah příznaků.

Diagnostika mikrodelečních syndromů

Mikrodeleční syndromy se často diagnostikují na základě klinických příznaků a potvrzují genetickým testováním.
Základní metodou je FISH (fluorescenční in situ hybridizace), ale moderněji se používá array CGH (komparativní genomová hybridizace) nebo metody NGS (sekvenování nové generace).
Tyto metody dokáží detekovat i velmi malé delece.

V některých případech lze deleci zjistit už během těhotenství (prenatální diagnostika), například pomocí odběru choriových klků nebo plodové vody.

Genetické poradenství je vhodné, pokud se v rodině již mikrodeleční syndrom vyskytl, pokud se plánuje další těhotenství, nebo pokud se u dítěte objevují podezřelé vývojové odchylky.

Význam rodinné anamnézy a genetického testování

Důkladná rodinná anamnéza (zjištění výskytu genetických onemocnění v rodině) je klíčová pro odhad rizika opakování syndromu.
Někdy se totiž na první pohled skrytá chromozomální přestavba může v rodině předávat více generacemi.

Genetické testování pomáhá nejen potvrdit diagnózu, ale i upřesnit prognózu a poskytne rodině informace potřebné pro plánování dalších potomků.
Díky tomu mohou rodiče učinit informovaná rozhodnutí a v případě potřeby využít prenatální diagnostiku nebo preimplantační genetické testování při umělém oplodnění.

Léčba mikrodelečních syndromů

Sponzorováno

Mikrodeleční syndromy nelze v současnosti přímo vyléčit, protože chybějící část DNA nejde „doplnit“. Léčba je proto podpůrná a zaměřuje se na zmírnění příznaků a zlepšení kvality života.

Co obvykle zahrnuje léčba:

Pravidelné kontroly a péče v multidisciplinárním týmu (genetik, pediatr, neurolog, kardiolog, logoped, fyzioterapeut, psycholog, speciální pedagog).
Rehabilitace a podpora psychomotorického a řečového vývoje (fyzioterapie, ergoterapie, logopedie, speciální vzdělávání).
Léčba vrozených vad orgánů – například operace srdce nebo jiných orgánů, farmakologická terapie.
Léčba poruch imunity, pokud se vyskytují (např. u DiGeorgeova syndromu).
Genetické poradenství a psychologická podpora rodiny.
Využití sociálních služeb a podpůrných programů.
Výzkum genové terapie a cílené molekulární léčby – zatím nejsou běžně dostupné, ale představují naději do budoucna.

Studie a zdroje článku

The Genetics of Microdeletion and Microduplication Syndromes: An Update Autoři: Corey T Watson, Tomas Marques-Bonet

Autor článku

Daniel Borník (více o nás)

Dan miluje sport. Přispívá články zejména z oblasti regenerace, fyzio, cvičení a píše i o nemocech. Náš tým vám všem chce přinášet zajímavé informace ze světa zdraví, cvičení, výživy, rehabilitace a obecně zdravého životního stylu. Ve většině našich článků vycházíme z odborných studií a lékařských prací. Vždy se snažíme na studie odkazovat, ověříte si tak pravost. Více informací o nás najdete zde - mrkněte na náš tým.