Pohyb a diabetes – pohyb pro zdraví aneb jeden sportovní diapříběh 4.75/5 (8)



I s cukrovkou se dá cvičit a hýbat se. Přečtěte si zkušenost jedné pacientky s diabetem.

I s cukrovkou se dá cvičit a hýbat se. Přečtěte si zkušenost jedné pacientky s diabetem.

Pohyb je jedním ze základních projevů života. Tato věta je sice totální klišé, ale je to také naprostá pravda. Nadále ovšem budu psát výhradně o sportu, protože pohyb může také znamenat, že se z gauče zvednu na vzdálenost několika centimetrů pro televizní ovladač, a to není ten správný pohyb pro zdraví. Pro pacienta s diabetem má potom pohyb (nebo tedy lépe řečeno sport) ještě jeden speciální význam – je to potvrzení fyzického zdraví. Přece když mohu sportovat, tak jsem zdravý/zdravá!

Přemýšlela jsem, jak toto téma uvést. O blahodárném fyzickém vlivu sportu doslova na každou buňku budou psát mí kolegové. Rozhodla jsem se tedy sport pojmout spíše “psychologicky” nebo “filozoficky”, a to z ryze osobního úhlu pohledu. Tento pohled ale není můj osobní. Patří jedné mojí kamarádce, která má dia­betes a je léčena inzulínovou pumpou. Kromě profesního zájmu o diabetes s ní mám ještě jedno společné, a to je oblíbený druh sportu. O tom ale budu psát až příště. Teď dám slovo Karolíně, resp. se pokusím převyprávět její “sportovní dia příběh”.

Diabetes a pohyb – malý příběh

Karolína: Vývoj mojí “sportovní” kariéry připomínal horskou dráhu. Jako dítě jsem byla nadějný sportovec, měla jsem vynikající kondičku. Prostě tak od přírody. Tehdy ještě nebyly ani “fastfoody”, ani počítače, a tak jsme hodně chodili sportovat. Je také pravda, že už nebyl ani Sokol . Zato byla Rudá hvězda. Nicméně právě v Rudé hvězdě jsem byla vytipována nejprve na basket, ovšem na ten jsem byla posléze shledána „ne dost vysokou“. Tak jsem přešla na atletiku, kde mi docela šel skok vysoký. Dodnes nechápu, co jsem byla schopná přeskočit. Ale ani u tohoto sportu jsem trvale nezakotvila – mým “vyvoleným” sportem se nakonec stalo vytrvalostní plavání. Byla jsem v tom fakt dobrá. Snila jsem o tom, jak přeplavu kanál La Manche. Což na druhou stranu byla totální blbost, protože nesnáším vlny.

Pak ale přišla cukrovka. Nejdřív to šlo, stále jsem chodila na tréninky. Pak se ale kompenzace diabetu začala horšit. Ne kvůli sportu, ale prostě skončila remise, navíc přišla puberta a dostavily se ještě další zdravotní problémy, které primárně s cukrovkou nesouvisely. Glykémie nebylo možné pomocí klasického intenzifikovaného inzulínového režimu udržet v přijatelném rozmezí, a tak došlo na pumpičku. Na tu sice nedám dopustit, glykémie se podařilo stabilizovat, ale každodenní několikahodinové odpojování pumpy kvůli plavání bylo prostě nemožné. A tak jsem přestala trénovat. Navíc kvůli zmíněným dalším zdravotním komplikacím jsem byla na dost dlouhou dobu upoutána na nemocniční lůžko, a tak se z vrcholové sportovkyně stala najednou totální nesportovkyně. Problémy mi začala dělat dokonce i obyčejná chůze.

A ani po zvládnutí těch dalších zdravotních problémů se situace s mojí fyzickou kondicí moc nezlepšila. Kupodivu to nijak nezarazilo ani mého doktora, který se mě snad nikdy na fyzickou kondici nezeptal, ani moje rodiče. Asi byli hlavně rádi, že jsem naživu. Vzpomínám si, jak jsem byla s rodiči na horách, to mi bylo asi 17 let. Šli jsme na túru. Bylo to v Krkonoších v prostoru boudy Martinovky. Kdo zná Krkonoše, potvrdí mi, že je to docela krpál, ale vylézt se to dá. Dřív bych to přímo vyběhla a ani se nezadýchala. Tehdy jsem tam ale skoro vypustila duši. Funěla jsem tak, že se mi smáli němečtí důchodci, a to se mě hodně dotklo.

Co ale dělat? Ve škole jsem byla “preventivně osvobozena” od tělesné výchovy a někam se přihlásit? Připadala bych si nesmírně trapně, že nestíhám. Cvičit sama doma? Na to jsem neměla po příchodu ze školy dost síly nebo vůle – anebo obojího. Radši jsem si šla na chvíli zdřímnout. A tak se to vleklo. Na vysoké škole jsem byla rovněž osvobozena z tělesné výchovy. “Diabetik přece nebude cvičit, co kdyby se vám udělalo špatně!” razantně prohlásila paní asistentka a zápočet z tělesné výchovy jsem absolvovala formou přezkoušení ze sportovní teorie. Taková blbost! Nedalo se s tím ale nic dělat.

Pak jsem ovšem dostala kuriózní nápad. To se mi totiž čas od času stává. Říkala jsem si: Kdo se ještě sportu účastní, a přitom nesportuje tak intenzivně? Rozhodčí! Na fotbal jsem si netroufla, hřiště je přece jen dost velké a hrací doba docela dlouhá. Navíc mi fotbal přijde spíš jako chlapská záležitost. A tak jsem si vybrala házenou, kterou hrával můj tatínek. Přestože jsem házenou sama nikdy nehrála, nastudovala jsem pravidla a získala licenci rozhodčího úrovně C. Bylo to fakt dobré, byla jsem nucena trochu běhat a navíc to na vysoké škole byl i způsob brigády. Vzpomínám si, jak jsem si za jeden odpískaný turnaj vydělala na nové boty. Navíc to je perfektní škola asertivního chování. Musíte rozhodnout rychle (v optimálním případě správně :)) a umět si stát za svým, i když vám nadávají do černých… Nesmírně hrdá jsem byla na svoji průkazku člena ČSTV (Českého svazu tělesné výchovy).

Házenou jsem přestala pískat po vysoké, prostě už na to najednou nějak zase nebyl čas. Pak jsem se vdala a podařilo se mi mít vytoužené miminko, ale ouha! Jako každá diabetička jsem byla nějakou dobu před porodem hospitalizována na oddělení rizikového těhotenství (pochopitelně opět šlo výhradně o polohu ležmo) a navíc jsem se v těhotenství bála sportovat, abych nepotratila. Což se sice naštěstí nestalo, zato jsem ale nabrala 20 kg (které mám bohužel stále) a opět jsem se ocitla s kondičkou na nule. Ani naše živoučké děťátko mi nepomohlo kondičku vrátit na předchozí úroveň. Každý pokus o větší pohybovou aktivitu skončil velkou hypoglykémií, a tak jsem nevěděla, jak dál. Postupně jsem se smiřovala s tím, že už to lepší nebude.

A pak se to stalo. Šla (tedy přesněji řečeno jela) jsem na výstavu minerálů a drahých kamenů. Po prohlédnutí výstavy jsem se potřebovala naobědvat, a tak jsem si s namazanou houskou zalezla do mezaninu nad výstavní halu. Tam jsem na stole objevila zajímavé letáky. Zvaly na cvičení čchi-kungu. Psalo se tam, že je to hlavně o dýchání, že se přitom člověk prakticky nehýbe a že je to vhodné i pro důchodce. Pomyslela jsem si: No to je přesně cvičení pro mě, pro totální sportovní „zdechlinu“! Tak jsem se odhodlala a přihlásila jsem se. Vůbec jsem neměla představu, na co se to hlásím. Teprve na hodinách jsem si vzpomněla, že během své návštěvy Číny jsem na ulicích a v parcích vídala cvičit lidi všech věkových kategorií a že se jednalo o tai-či. Čchi-kung je skutečně hodně o dýchání, resp. o proudění životní energie. V kurzu jsem se naučila osm základních cviků a přihlásila jsem se do dalšího kurzu. Tam se naučila tzv. sestavu hedvábného vlákna a třináct forem tai-či. Neměla jsem třeba představu, že existuje spojení mezi čchi-kungem, tai-či a kung-fu, kterému se snažím nyní věnovat.

Moje cvičení kung-fu sice spíše zatím připomíná některé scény z filmu Kung Fu Panda než umění mistrů z kláštera Šao-lin, ale už se mi alespoň nesmějí důchodci.

A pár slov na závěr

Tak tohle byl příběh kamarádky Karolíny. Je samozřejmě otázka, jak to s ní bude dál, ale určitě udělala veliký pokrok. Považuji za velkou chybu, že se její ošetřující diabetolog nezajímal o to, jak se jí daří návrat do normálního života po dlouhé hospitalizaci. Totéž se zopakovalo poté v době těhotenství a po porodu. A čím je člověk starší, tím se ztracená fyzická kondice hůře obnovuje. Je také otázka, proč třeba rodiče Karolíny neupozornili dětského diabetologa na to, že na tom Karolína fyzicky není dobře.

Pokud dojde k takovéto ztrátě fyzické kondice, návrat, nebo alespoň zlepšení jsou opravdu problematické. Je dobré se poradit s odborníkem na sportovní lékařství, který pomůže sestavit vhodný tréninkový plán. Pouze optimálně dlouhé cvičení při určité tepové frekvenci má ten správný efekt. Pokud se netrénovaný diabetik jednou za měsíc rozhodne všechno dohnat ve fitku, skončí to pouze velkou hypoglykémií a nataženými svaly. Naopak velice dobře trénovaný diabetik snese i velkou fyzickou zátěž bez větších glykemických výkyvů, zčásti i proto, že se svým diabetem při sportu umí dobře zacházet. Pokud si v hlavě promítnu svoje pacienty, nejlépe kompenzovaní jsou opravdu ti, kteří se sportu pravidelně věnují. Jejich celoživotní prognóza je potom vzhledem k diabetu mnohem optimističtější. Rázně je také potřeba protestovat proti osvobozování diabetiků z tělesné výchovy. Není k tomu důvod fyzický a psychologicky je to přímo škodlivé.

Takže sportu zdar a běžte si zacvičit!

Autor: Doc., MUDr. Kateřina Štechová, Ph.D., Pediatrická klinika UK 2.LF a FN Motol

A co si o cukrovce ještě přečíst?

VIDEO: Zajímavé přístupy k léčbě cukrovky | Léčebné metody

Líbil se vám článek? Ohodnoťte ho.

Hodnocení příspěvku

Autorem článku je naše redakce

Tým rehabilitace.info (více o nás)

 

Náš tým vám všem chce přinášet zajímavé informace ze světa zdraví, cvičení, výživy, rehabilitace a obecně zdravého životního stylu. Ve většině našich článků vycházíme z odborných studií a lékařských prací. Vždy se snažíme na studie odkazovat, ověříte si tak pravost. Více informací o nás najdete zde - mrkněte na náš tým.

Líbil se vám náš článek? Sdílejte ho, uděláte nám radost


Štítky: ,

Přečtěte si také naše další články

Zatím žádné komentáře

Zanechat komentář ke článku

Zpráva