Posttraumatický růst – když vás trauma může posunout dále

Obsah článku



Posttraumatický růst znamená, že i po těžkém traumatu může člověk najít nové životní hodnoty, hlubší vztahy a smysl.
Odolnost a posttraumatický růst nejsou totéž – růst je kvalitativní posun, nikoli jen návrat do původního stavu.
Posttraumatický růst podporuje psychoterapie, sdílení, reflexe a zdravý životní styl; nejde ale o automatický proces pro každého.
Trauma by ale zase nemělo být romantizováno – růst a bolest se často prolínají a ne každý člověk růst zažije.

Trauma. Slovo, které v nás často vyvolává představu bolesti, ztráty a beznaděje. V posledních desetiletích se ale psychologové, psychiatři i neurovědci shodují, že i ty nejtemnější životní události v sobě skrývají paradoxní potenciál. Tento fenomén, známý jako posttraumatický růst (post-traumatic growth, PTG), je dnes předmětem intenzivního výzkumu i psychoterapeutické praxe. Znamená to, že i když nás krize zlomí, může nás zároveň znovu postavit na nohy – silnější, vědomější a často i laskavější.

V době globálních změn, klimatických katastrof, válek, pandemie i osobních tragédií hledáme nové způsoby, jak nejen přežít, ale i dát utrpení hlubší smysl. Posttraumatický růst se stává inspirací pro jednotlivce i celé komunity. Zajímá nás: Jak je možné, že někteří lidé dokáží z otřesného zážitku vytěžit něco pozitivního? Lze tento proces nějak podpořit? A proč je důležité trauma neromantizovat?

Posttraumatický růst označuje pozitivní změny u člověka v důsledku boje s velkou životní krizí. Pokud jste si prošli něčím traumatickým, mohlo to být tak bolestivé a hrozné, že se vám může zdát, že už nikdy nic nebude stejné. Může být těžké si představit, že z traumatické zkušenosti by mohlo vzejít něco dobrého. Postupem času však můžete zjistit, že vás změnila a pomohla vám růst.

Tento článek zkoumá, jak k posttraumatickému růstu dochází, jaké výhody může nabídnout a jaké strategie vám mohou pomoci dosáhnout růstu po traumatu.

Definice a historie pojmu

Posttraumatický růst poprvé systematicky popsali američtí psychologové Richard Tedeschi a Lawrence Calhoun v polovině 90. let 20. století. Na základě stovek rozhovorů s lidmi, kteří prožili vážné životní zkoušky, popsali vzorec, kdy se trauma stává spouštěčem hluboké vnitřní transformace. Důležité je zdůraznit, že nejde o popření bolesti ani o zlehčování traumatu. Posttraumatický růst vychází z myšlenky, že krize rozbíjí naše základní představy o světě a o sobě, a tím otevírá prostor pro nové hodnoty, vztahy a smysl života.

Posttraumatický růst se často zaměňuje s odolností (resilience). Resilience znamená schopnost ustát náročnou situaci a vrátit se do původního stavu. Naproti tomu posttraumatický růst je kvalitou navíc – je to vědomá či nevědomá přestavba našeho vnímání, která mění osobnost, hodnoty i životní styl.

Jak funguje posttraumatický růst z pohledu psychologie a neurověd

Vysvětlení posttraumatického růstu spočívá v pochopení, jak lidská psychika a mozek reagují na extrémní zátěž. Při traumatu dochází k zásadnímu narušení našich dosavadních přesvědčení – například že svět je spravedlivý, život předvídatelný a my sami silní a neohrožení. Tento kognitivní otřes spouští proces zpochybňování a hledání nové životní filozofie.

Neurobiologie ukazuje, že klíčovou roli hraje neuroplasticita mozku. Mozek je schopen měnit svá nervová spojení na základě nových zkušeností. Stresové hormony, které krátkodobě poškozují psychiku, mohou paradoxně nastartovat regenerační mechanismy, pokud se člověk cítí bezpečně a má podpůrné okolí. Důležitá je také schopnost zpracovat trauma prostřednictvím otevřeného sdílení, psychoterapie a přijetí emocí.

Psychologové často mluví o copingových strategiích – tedy způsobech, jak lidé zvládají obtížné situace. Aktivní coping (např. smysluplná introspekce, rozhovory, psaní deníku) zvyšuje šanci na posttraumatický růst. Pasivní strategie (popírání, potlačování emocí, závislosti) naopak zvyšují riziko chronických potíží.

Sponzorováno

Jaké typy traumat mohou vést k růstu

Neexistuje žádný „ideální“ typ traumatu pro růst – klíčové je, jak jedinec událost prožije a jaký význam jí připíše. Často jde o zážitky na hranici přežití nebo ztrátu něčeho nenahraditelného.

Vážná nemoc: Pacient, který překonal onkologickou diagnózu, může začít vnímat život jako vzácný dar a věnovat se pomoci ostatním.
Smrt blízkého člověka: Ztráta partnera nebo dítěte často vede k hluboké existenciální otázce, co je v životě skutečně důležité.
Nehoda či úraz: Lidé po těžké autonehodě někdy mění profesi, stěhují se do přírody nebo přehodnocují priority.
Život ve válečném konfliktu nebo přírodní katastrofě: Přeživší často posilují vazby se sousedy a komunitou a rozvíjejí solidaritu.

Pět domén posttraumatického růstu

Podle Tedeschiho a Calhouna se posttraumatický růst projevuje nejčastěji v pěti oblastech:

1. Větší ocenění života

Po setkání se smrtí nebo bolestí si lidé více uvědomují hodnotu přítomného okamžiku. Běžné radosti, které předtím považovali za samozřejmé, najednou získávají hlubší smysl.

2. Kvalitnější vztahy s druhými

Trauma často vede k intenzivnějšímu prožívání blízkosti. Sdílení zranitelnosti prohlubuje vztahy a buduje vzájemnou důvěru. Mnozí lidé říkají, že mají menší toleranci k povrchním kontaktům.

3. Nové životní možnosti

Krize rozbije staré struktury a otevírá prostor k objevování. Někteří lidé mění kariéru, odcházejí ze vztahů, které jim nevyhovují, nebo se stávají aktivními v komunitních a dobročinných projektech.

4. Posílení osobní síly

„Když jsem zvládl toto, zvládnu už fakt cokoli.“ Tento pocit se často objevuje po překonání extrémních situací. Lidé si uvědomují, že jejich psychická i fyzická odolnost je větší, než si mysleli.

5. Duchovní nebo existenciální změna

Mnozí přeživší popisují posílení víry, větší zájem o spiritualitu nebo nové chápání smyslu existence. I ateisté často mluví o hlubším propojení se světem a přírodou.

Jak podpořit posttraumatický růst

Posttraumatický růst nelze vynutit, ale existují způsoby, jak ho vědomě podpořit. Zásadní je bezpečné prostředí, čas a ochota hledat smysl.

Psychoterapie: Individuální nebo skupinová terapie umožňuje zpracovat vzpomínky, rozklíčovat destruktivní myšlenky a přetavit utrpení v něco smysluplného.
Podpora komunity: Zapojení do podpůrných skupin dává možnost sdílet zkušenosti s lidmi, kteří prožili něco podobného.
Reflexe: Psaní deníku, vedení rozhovorů, kreativní tvorba – to vše pomáhá zpracovat emoce a najít nové perspektivy.
Sebepéče: Zdravý spánek, pohyb, omezení alkoholu a drog, mindfulness a dechová cvičení zklidňují nervový systém.
Trpělivost: Růst je proces, který nelze uspěchat. Změny se často objevují až měsíce či roky po traumatické události.

Čemu se vyhnout: časté omyly

Je důležité zdůraznit, že trauma není žádným „darem“ ani cestou k nějaké povinné transformaci. Ne každý člověk prožije růst a absence posttraumatického růstu není selháním. Lidé, kteří růst zažijí, často nadále trpí posttraumatickými příznaky – obojí může existovat vedle sebe. Zlehčování bolesti nebo nucení ke „šťastnému konci“ může být pro trpícího člověka devastující.

Závěr

Sponzorováno

Posttraumatický růst nám připomíná, že i když nelze vymazat utrpení, můžeme se rozhodnout, jak s ním naložíme. Psychika člověka je křehká i odolná zároveň. Když jí dáme čas, bezpečí a možnost hledat smysl, může se z největší bolesti stát zdroj hlubšího pochopení sebe, druhých i života. Není to rychlá ani snadná cesta, ale někdy právě v temnotě objevíme světlo, které jsme dřív neviděli.

Zdroje a studie

Post Traumatic Growth (PTG) in the Frame of Traumatic Experiences Autoři: Liliana Dell’Osso, Primo Lorenzi

Sponzorováno

Autor článku

Dara Slánská (více o nás)

Dara má na starosti ženská témata v našem magazínu. Má rozhled, životní zkušenosti, ráda bloguje. Mezi její oblíbená témata patří zdravý životný styl, cvičení, ženská krása a obecně problémy, které trápí něžnější část populace. Více informací o nás najdete zde - mrkněte na náš tým.