- Milgram od roku 1961 na Yaleově univerzitě zkoumal poslušnost vůči autoritě, ne krutost. Zkoumaný člověk měl v roli „učitele" trestat elektrickými šoky od 15 do 450 voltů; „žák" byl ve skutečnosti herec a šoky žádné nedostával.
- V základní variantě došli k 300 voltům všichni a 65 % až na maximum. Odborníci přitom předem odhadovali 1,2 ze 100. Účastníci ale nejednali krutě — každý jediný se alespoň jednou zastavil a experiment zpochybnil.
- Rozhodovalo uspořádání situace, ne povaha lidí. Poslušnost kolísala od 4 ze 40 po 37 ze 40. Nejvíc klesla, když byla oběť blízko, autorita daleko — a hlavně když se někdo ozval jako první.
- Slavné číslo 65 % je zavádějící. Pochází z jedné z více než dvaceti variant a Gina Perry v archivech zjistila, že jen polovina účastníků šokům věřila — a z těch, kdo věřili, 66 % neposlechlo. Jev jako takový ale replikace napříč zeměmi i desetiletími opakovaně nacházejí.
Většina lidí zná Milgramův experiment v jedné větě: obyčejní lidé byli ochotni dávat cizímu člověku smrtelné elektrické šoky, protože jim to řekl muž v bílém plášti. Dokazuje to prý, jak krutí umíme být. To ale není tak úplně pravda.
Tahle věta je totiž ale zavádějící hned dvakrát. Za prvé, experiment nebyl o krutosti. Lidé, kteří mačkali spínače, nebyli sadisté — byli vyděšení, potili se, nervózně se smáli a opakovaně protestovali. Za druhé, slavné číslo 65 % pochází z jediné z více než dvaceti variant. Když se podmínky změnily, poslušnost se propadla až na jednotky procent.
A pak je tu zjištění z archivů, které celý obraz obrací: z účastníků, kteří skutečně věřili, že šoky jsou opravdové, jich 66 % neposlechlo.
V tomto článku projdeme, jak experiment doopravdy probíhal, co ukázaly jeho varianty, kde má popularizovaná verze trhliny — a co si z toho dnes může odnést běžný člověk.
Co to byl Milgramův experiment a kdy proběhl?
Série psychologických experimentů, které vedl Stanley Milgram na Yaleově univerzitě od srpna 1961. První výsledky publikoval v roce 1963 v časopise Journal of Abnormal and Social Psychology, podrobně je rozebral v knize Obedience to Authority z roku 1974.
Proč vznikl právě tehdy?
Experiment začal zhruba tři měsíce po zahájení Eichmannova procesu v Jeruzalémě. To není náhoda — Milgrama zajímalo, jestli se obyčejní lidé mohou podílet na zrůdnostech prostě proto, že plní příkazy.
Tahle souvislost je důležitá pro pochopení celého výzkumu. Milgram nehledal krutost. Hledal poslušnost. To jsou dvě různé věci a jejich záměna je zdrojem většiny nedorozumění u lidí.
Jak experiment probíhal krok za krokem?
Zúčastnily se vždy tři osoby: experimentátor, „učitel“ a „žák“. Skutečným zkoumaným byl pouze učitel — žák byl herec a spolupracovník výzkumníků.
Experiment měl tyto faktory:
- Krycí příběh. Účastníkům se řeklo, že jde o výzkum paměti a učení a o vliv trestu na zapamatování. Odměnu měli zaručenou bez ohledu na to, jak sezení dopadne.
- Zmanipulované losování. Na obou lístcích bylo napsáno „učitel“, takže zkoumaný člověk se stal učitelem vždy.
- Učení a trestání. Učitel předčítal dvojice slov a za každou chybnou odpověď měl žákovi udělit elektrický šok — pokaždé o stupeň silnější.
- Protesty. Žák reagoval podle předem nahraného scénáře.
- Konec. Experiment skončil buď poté, co učitel třikrát po sobě udělil nejvyšší šok 450 voltů, nebo když selhaly všechny čtyři pobídky experimentátora.
Jak vypadal přístroj?
Generátor šoků měl spínače od 15 do 450 voltů po patnáctivoltových krocích. Popisky stoupaly od „slabý šok“ až po „Nebezpečí: těžký šok“.
Právě odstupňování po patnácti voltech je klíčový prvek, který se v populárních převyprávěních ztrácí. Nikdo nestál před rozhodnutím „zabít, nebo nezabít“. Každý další krok byl jen o kousek dál než ten předchozí — a to je psychologicky něco úplně jiného.
Co dělal „žák“?
Reagoval podle nahrávky. Při 300 a 315 voltech bušil do zdi a poté zmlkl. V pozdější variantě žák prosil o slitování a zmiňoval se o srdeční chorobě. U více než 315 voltech měl omdlít. To ticho po 315 voltech je přitom na celé situaci možná nejtíživější — učitel nevěděl, jestli žák omdlel, nebo hůř.
Co říkal experimentátor, když chtěl účastník přestat?
Měl k dispozici čtyři pobídky, které používal přesně v tomto pořadí:
- „Prosím pokračujte.“
- „Experiment vyžaduje, abyste pokračoval.“
- „Je naprosto nezbytné, abyste pokračoval.“
- „Nemáte jinou možnost, musíte pokračovat.“
Druhá pobídka směla zaznít až po selhání první. Kromě toho existovaly dvě připravené odpovědi na konkrétní námitky — jedna na obavu z trvalého poškození („nedojde k žádnému trvalému poškození tkáně“) a jedna na to, že žák chce přestat.
Všimněte si něčeho zásadního: ani jedna z pobídek není výhrůžka. Experimentátor neměl nad účastníkem žádnou moc, nemohl ho potrestat a odměnu měl účastník jistou. K tomuhle detailu se ještě vrátím.
Jaké byly výsledky?
V základní variantě:
- Všichni účastníci došli až k 300 voltům.
- 65 % došlo až na maximálních 450 voltů.
Co čekali odborníci předem?
Tahle část je možná nejpozoruhodnější.
- Studenti posledního ročníku Yale odhadovali, že do maxima dojde v průměru 1,2 ze 100 učitelů.
- Čtyřicet psychiatrů předpovídalo, že u 300 voltů bude pokračovat 3,73 % lidí.
Skutečnost: k 300 voltům došli úplně všichni. Rozdíl mezi odhadem odborníků a realitou je tak propastný, že sám o sobě představuje důležitý nález — o tom, jak špatně dokážeme předvídat lidské chování v konkrétní situaci.
Jak se účastníci cítili?
Rozhodně ne jako sadisté. Čtrnáct ze čtyřiceti zkoumaných projevovalo nervózní smích nebo úsměv — typický projev extrémního napětí, ne pobavení. A každý jediný účastník se alespoň jednou zastavil a experiment zpochybnil.
Následný průzkum přinesl ještě jedno překvapivé číslo: 84 % bývalých účastníků uvedlo, že jsou „rádi“ nebo „velmi rádi“, že se zúčastnili (odpovědělo 92 % oslovených).
Znamená to, že jsou lidé krutí?
Ne. A tohle je jádro celého článku. Krutost znamená, že člověku působí potěšení nebo mu je působení bolesti lhostejné. Nic takového v Milgramových laboratořích vidět nebylo — lidé se třásli, potili, protestovali a chtěli odejít. Přesto pokračovali.
To není obraz krutosti. Je to obraz konfliktu mezi vlastním svědomím a tlakem situace — a toho, že situace v daném nastavení často vyhrála.
Co ukázaly jednotlivé varianty?
Milgram experiment mnohokrát obměnil. A právě tyhle varianty popularizovanou verzi boří nejvíc:
| Varianta | Kolik došlo do maxima |
|---|---|
| Základní uspořádání | 65 % |
| Žák ve stejné místnosti | 40 % |
| Učitel musel žákovi přitisknout ruku na destičku | 30 % |
| Experimentátor dával pokyny po telefonu | 21 % |
| Kancelář v Bridgeportu bez vazby na univerzitu | 47,5 % (rozdíl nebyl statisticky významný) |
| Dva další „učitelé“ odmítli pokračovat | 4 ze 40 |
| Kolega plnil pomocnou úlohu a plně spolupracoval | 37 ze 40 |
| Dvojice přátel (varianta z roku 1962) | 15 % došlo do konce; 80 % neposlechlo ještě před 195 volty |
| Samé ženy | Bez významného rozdílu, ale hlásily větší stres |
Proč je to spíš o situaci než o povaze?
Podívejte se na ta čísla ještě jednou. Poslušnost se pohybuje od 4 ze 40 až po 37 ze 40 — a to u téhož úkolu, téhož přístroje a srovnatelných lidí.
Mění se jen daná situace. A tři změny mají obzvlášť silný efekt:
- Blízkost oběti. Čím blíž byl žák, tím méně lidí pokračovalo — ze 65 % na 40 % a při fyzickém kontaktu na 30 %.
- Blízkost autority. Když experimentátor zavolal po telefonu místo toho, aby seděl vedle, poslušnost spadla na 21 %.
- Příklad ostatních. Když dva lidé odmítli, pokračovali jen čtyři ze čtyřiceti. Když naopak jiný člověk ochotně spolupracoval, pokračovalo 37 ze 40.
Praktický závěr pro život: pokud chcete, aby se lidé kolem vás nedali strhnout, nejúčinnější věc není apelovat na jejich charakter. Je to ozvat se jako první. Jeden hlas, který řekne „ne“, mění situaci pro všechny ostatní.
Jak to vysvětloval sám Milgram?
Nabídl dvě hlavní vysvětlení.
Agentní stav. Podle Milgrama se člověk v určitých situacích přepne do režimu, v němž sám sebe vnímá jako nástroj vůle někoho jiného — a přestane se považovat za odpovědného za své jednání. Není to vypnutí svědomí, ale přesun odpovědnosti jinam.
Sponzorováno
Konformita. Navázal na práce Solomona Asche: lidé se podřizují skupině a její hierarchii zvlášť tehdy, když jim chybí vlastní odbornost a nevědí, co je správné.
A co novější vysvětlení?
Tady přichází zajímavý obrat. Uvádí se také přetrvávání přesvědčení (lidé nedokážou rozpoznat, že autorita je zlovolná), důvěra v odborníky a koncept zapojeného následovnictví (engaged followership).
A pak je tu nález, který s představou slepé poslušnosti přímo nesedí. Haslam, Reicher a Birney zjistili, že pobídky odkazující na vědu fungovaly lépe než pobídky znějící jako rozkaz. Jinými slovy — věta „experiment vyžaduje, abyste pokračoval“ byla účinnější než „nemáte jinou možnost, musíte pokračovat“.
To je dost zásadní. Lidé nepokračovali proto, že jim někdo rozkázal. Pokračovali proto, že uvěřili, že dělají něco smysluplného. A to je mnohem nepříjemnější zjištění než „lidé poslouchají rozkazy“.
Byl experiment etický?
Podle dnešních měřítek by neprošel.
Psycholožka Diana Baumrind už v roce 1964 namítla, že informovaný souhlas Milgrama nezbavuje odpovědnosti za duševní pohodu účastníků, a že experiment měl být zastaven v okamžiku, kdy se objevila zjevná tíseň. Její kritika se stala jedním z podnětů k přepracování etických standardů výzkumu.
Gina Perry později doplnila, že účastníci nebyli řádně informováni po skončení experimentu, což jim mohlo způsobit dlouhodobou újmu.
Za zmínku stojí i jedna opravdu nepříjemná ironie: experiment o tom, jak lidé přestávají nést odpovědnost za vlastní jednání vůči autoritě, sám způsobil účastníkům značnou tíseň — ve jménu vědy.
Platí jeho závěry dodnes?
Co ukázaly replikace?
Překvapivě hodně toho obstálo:
- Burger (2009) upravil postup tak, aby vyhověl současným etickým pravidlům — zastavil se u spínače 150 voltů a žák po skončení potvrdil, že žádné šoky nedostal. Míra poslušnosti byla prakticky shodná s Milgramovou. Ženy poslouchaly stejně často jako muži.
- Sheridan a King (1972) použili skutečnou oběť — štěně dostávající zdánlivě neškodné šoky. Pokračovalo sedm ze třinácti mužů a všech třináct žen.
- Slater a kol. (2006) nahradili žáka virtuálním avatarem. Účastníci reagovali tělesně, jako by šlo o skutečnou situaci.
- BBC Horizon (2009): z dvanácti účastníků odmítli pokračovat do konce jen tři.
- Francouzská televizní obdoba (2010): z osmdesáti soutěžících přestalo před nejvyšším napětím jen šestnáct.
No a analýza Thomase Blasse napříč studiemi zjistila, že podíl lidí ochotných udělit smrtící napětí se pohyboval mezi 28 a 91 %, s průměrem 61 % v USA a 66 % mimo USA — a bez významného trendu v čase. Lidé tedy nejsou „dnes jiní než v šedesátých letech“.
Co našla Gina Perry v archivech?
V roce 2012 publikovala Gina Perry výsledky práce s původními archivy a její zjištění jsou tvrdá. Dospěla k závěru, že Milgram s výsledky manipuloval a že existuje „znepokojivý nesoulad mezi publikovanými popisy experimentu a doklady o tom, co se skutečně odehrálo“.
Nejzávažnější je ale to, že podle Perry jen asi polovina účastníků skutečně věřila, že jsou šoky opravdové. A mezi těmi, kdo věřili, 66 % neposlechlo.
Perry to sama označila za „nečekaný výsledek“, který „staví sociální psychologii do obtížné situace“.
Jak si to tedy srovnat v hlavě
Férově je potřeba dodat i druhou stranu: Russell a Picard Perry vytkli, že nezmiňuje množství replikací, které Milgramova zjištění do značné míry potvrdily.
Dobrý a rozumný závěr tedy zní takhle:
- Jev je reálný. Replikace napříč zeměmi i desetiletími ho opakovaně nacházejí.
- Slavné číslo 65 % je ale zavádějící, protože pochází z jedné varianty a Perry zpochybnila, kolik účastníků situaci vůbec věřilo.
- Nejde o výpověď o lidské krutosti, ale o tom, jak silně na nás působí uspořádání situace.
Co si z toho může odnést běžný člověk?
Tři věci, které mají praktickou hodnotu i mimo laboratoř:
- Nepřeceňujte svůj odhad vlastního chování. Yaleští studenti odhadovali 1,2 ze 100, psychiatři 3,73 %. Skutečnost byla řádově jinde. Když si říkáte „já bych to neudělal“, mluví z vás tentýž odhad.
- Postavit se jako první má nesrovnatelnou váhu. Když dva lidé odmítli, zbylých 90 % je následovalo. Váš nesouhlas neovlivní jen vás.
- Pozor na „dává to smysl“, ne na „je to rozkaz“. Nejúčinnější pobídka odkazovala na vědu, ne na autoritu. Nebezpečné není, když vám někdo poroučí — nebezpečné je, když vás přesvědčí, že to, co děláte, slouží vyššímu cíli.
Nejčastější otázky
Dostával „žák“ skutečné elektrické šoky?
Ne. Žák byl herec a spolupracovník výzkumníků a jeho reakce byly předem nahrané. Skutečným zkoumaným byl vždy „učitel“, který o tom nevěděl.
Kolik lidí došlo až na maximum?
V základní variantě 65 %, přičemž do 300 voltů došli úplně všichni. V jiných variantách se ale podíl pohyboval od čtyř ze čtyřiceti po sedmatřicet ze čtyřiceti — záleželo na uspořádání situace.
Mohli účastníci kdykoli odejít?
Ano. Odměnu měli zaručenou bez ohledu na výsledek a experimentátor neměl žádný donucovací prostředek — měl jen čtyři slovní pobídky. To je přitom detail, který experiment činí znepokojivějším, ne méně znepokojivým.
Poslouchaly ženy jinak než muži?
Ve variantě se samými ženami nebyl zjištěn významný rozdíl v míře poslušnosti, ženy ale hlásily větší míru stresu. Burgerova replikace z roku 2009 rovněž nenašla rozdíl mezi pohlavími.
Byl by experiment možný dnes?
V původní podobě ne. Etická kritika Diany Baumrind z roku 1964 přispěla k přepracování standardů výzkumu. Burger proto v roce 2009 postup upravil — zastavil se u 150 voltů a účastníkům bylo hned po skončení potvrzeno, že žádné šoky neudělili.
Dokazuje experiment, co se stalo za druhé světové války?
Nedokazuje. Experiment vznikl v kontextu Eichmannova procesu a nabízí jedno z možných vysvětlení, ale laboratorní situace trvající hodinu se nedá ztotožnit s léty trvajícím systémem. Nabízí hypotézu, ne důkaz.
Znamená to, že bych se zachoval stejně?
Sponzorováno
Nikdo to neví — a právě to je na experimentu to znepokojivé. Co ale víme, je, že výsledek silně závisí na uspořádání situace. Čím blíž je vám následek vašeho jednání a čím dál je autorita, tím pravděpodobněji odmítnete.
Shrnutí
- Milgramův experiment běžel na Yaleově univerzitě od srpna 1961, zhruba tři měsíce po zahájení Eichmannova procesu. Milgram nehledal krutost, ale poslušnost.
- Zkoumaný člověk byl vždy „učitel“, žák byl herec. Přístroj měl spínače od 15 do 450 voltů po patnáctivoltových krocích — nikdo tedy nestál před jedním velkým rozhodnutím, ale před řadou malých.
- Experimentátor měl jen čtyři slovní pobídky a žádný donucovací prostředek. Odměnu měli účastníci jistou bez ohledu na výsledek.
- V základní variantě došli k 300 voltům všichni a 65 % až na maximum. Yaleští studenti přitom odhadovali 1,2 ze 100 a psychiatři 3,73 %.
- Účastníci nejednali krutě — 14 ze 40 projevovalo nervózní smích a každý se alespoň jednou zastavil a experiment zpochybnil.
- Varianty ukázaly rozpětí od 4 ze 40 po 37 ze 40. Rozhodovala blízkost oběti, blízkost autority a hlavně to, jestli se někdo jiný ozval jako první.
- Novější výklad je nepříjemnější než „slepá poslušnost“: pobídky odkazující na vědu fungovaly lépe než ty, co zněly jako rozkaz.
- Gina Perry v archivech zjistila, že Milgram s výsledky manipuloval a že jen asi polovina účastníků šokům věřila — a z těch, kdo věřili, 66 % neposlechlo. Replikace jev přesto opakovaně nacházejí, s průměrem kolem 61 až 66 %.
Studie a zdroje článku
Sponzorováno
Líbil se vám článek? Ohodnoťte ho.
Hodnocení 4,4 z 5 · 14 hlasů