RADA: Nepříjemné posměšky kvůli mému vzhledu« Zpět na seznam otázek
|
Zdravím. Od dětství mě všichni chválili že jak jsem hezká, že budu modelka když vyrostu, věkem se však stal přesný opak a jak jsem se dostavěla do puberty moje tvar se změnila a začaly zesměšňování, kruté posměšky, ignorace a nepříjemné poznamky na můj vzhled. Je to už velmi mnoho let, ale stále to ve mně rezonuje, až tak, že se ze mě stal extrémní introvert, ktery nechce chodit mezi lidi, protože má takový strach z toho, jak vypadá, bohužel ty posměšky a komentáře nebyly opravdu v dětství a pubertě, ale také v dospělosti jsem, cítím že nejsem hodná aby byl někdo s tak ošklivou ženou ve vztahu i když velmi toužím aby mě měl natož rad a nemyslím jen v tom partnerském smyslu, ale i jako kamarádku. Nevím jak z toho ven nejraději bych byla, kdybych ani nebyla a vůbec neberu ty dobré věci, co mám, protože jsem příliš zaměřená na to jaká jsem ošklivá do tvaru, postavu vlasy i plet mam ok, jen co do tvaru mam vše škaredé. Lucka
|
| ▲ ▼ |
Ahoj Lucko, moc ti děkuji, že jsi to sem tak otevřeně napsala — chápu, že tohle není snadné sdílet. Z toho, co píšeš, je vidět, že jsi velmi citlivá a že tě poznámky lidí zasáhly hluboko, až ti to narušilo vnímání vlastní hodnoty. Ono je to pochopitelné, protože když tě jako malou všichni obdivovali, a pak najednou přišel obrat a posměšky, působí to skoro jako pád z velké výšky. Navíc pokud se to opakovalo i v dospělosti, je jasné, že se ti to zarylo do mysli. Je mi moc líto, že sis tím prošla — a ještě víc, že to v tobě zůstává tak silně, že máš pocit, že si nikoho nezasloužíš a že jsi „nepřijatelná“ i jako kamarádka. Věř mi ale, že to není pravda. Tvoje hodnota není určována tím, co říkají druzí lidé o tvé tváři. Lidé, kteří se ti posmívali, s největší pravděpodobností sami řešili své vlastní mindráky a odráželi je na tobě. To není omluva, ale vysvětlení, proč to dělali. To, co popisuješ — izolace, pocit méněcennosti, soustředění jen na “negativa“ — zní jako něco, s čím bys vůbec neměla zůstávat sama. Moc bych ti doporučila zvážit promluvit si s psychologem. Nemusíš být “blázen“, abys vyhledala psychologa — naopak, je to statečný a rozumný krok, když tě už tak dlouho pronásledují myšlenky, že nejsi dost dobrá a že bys raději ani nebyla. Tady je pár věcí, které můžeš zkusit hned: a) Napiš si seznam svých dobrých stránek, nejen vzhledových (ty se teď nepočítají), ale vlastností: třeba že jsi vnímavá, laskavá, citlivá — už jen to, že se snažíš být dobrá kamarádka, partnerka, to o tobě hodně říká. b) Pokud můžeš, mluv o tom s někým důvěryhodným. Třeba s kamarádkou, s rodinou — nebo klidně i anonymně na krizové lince (např. 116 123), pokud se cítíš hodně zranitelná. c) Zpochybňuj negativní myšlenky. Kdykoli tě napadne „jsem příliš ošklivá, nikdo mě nemůže mít rád“, zkus se ptát: „Je to stoprocentně pravda? Mám nějaký důkaz?“ Třeba si uvědomíš, že i přes svůj strach by tě spousta lidí měla ráda — jenom jim nedáváš šanci, protože se uzavřeš. d) Malé kroky do společnosti. Nemusíš jít hned na party. Ale zkus si dát cíl — třeba popovídat si s prodavačem, vyjít na procházku, navázat oční kontakt s někým na ulici. Postupně tak budeš narušovat ten velký strach z pohledů druhých. |