Duchovní příčiny bolesti hlavy 4.8/5 (5)



Bolesti hlavy jsou známy teprve několik století, v dřívějších kulturních epochách se o nich nevědělo. Zvláště v civilizovaných krajinách jich přibývá, až 20% zdravé populace udává, že jimi trpí. Podle statistiky jde o převahu žen a horních vrstev společnosti. Nepřekvapí nás to, zkusíme-li si na chvíli symbolikou hlavy lámat hlavu. Hlava představuje velmi jasnou polaritu k tělu. Reprezentuje náš hořejšek, zatímco tělo spodek.

Hlavu považujeme za místo, kde sídli rozvažování, rozum a myšlení. Kdo jedná bezhlavě, jedná nerozumně. Jestliže někomu zamotáme hlavu, nemůžeme počítat s tím, že si chladnou hlavu uchová. Iracionální pocity jako „láska“ ohrožují hlavu zvlášť silně, mnozí lidé ji při nich dokonce ztrácejí (a když ne, pak je pořádně bolí!). Existuje ovšem i pár mimořádně tvrdohlavých současníků, jimž nehrozí nebezpečí, že ztratí hlavu, i když chtějí prorazit hlavou zeď: Někteří pozorovatelé soudí, že příčinou takové odolnosti může být zabedněná hlava; ale to lze těžko vědecky dokázat.

Když hlava bolí…

Bolest hlavy z kontrakce svalů je subakutně počínající, rozptýlená bolest, většinou spojená se silným tlakem, který může trvat hodiny, dny i týdny. Bolest vzniká pravděpodobně vysokým napětím v cévách, přičemž se synchronně napínají i svaly v hlavě, ramenou, šíji a krční páteři. Toto onemocnění se často objevuje v životních situacích, při nichž se člověk octne pod silným tlakem, nebo které ho citelně ohrožují.

K přepínání horního pólu, hlavy, dochází zvláště při „cestě vzhůru“. Bývá to záležitost člověka s velkou ctižádostí a perfekcionistickými požadavky, který se snaží prosadit svou vůli (prorazit hlavou zeď). V takových případech ctižádost a touha po moci snadno stoupnou do hlavy, neboť pokud někdo jednostranně věnuje pozornost jen záležitostem hlavy, akceptuje a prožívá jen to racionální, rozumové, ztratí rychle svůj „spodní pól“ a tím i kořeny, které poskytují životu oporu. Tělesné nároky a nevědomé funkce jsou ovšem vývojově starší než schopnost rozumového uvažování, jež se vyvinulo teprve s růstem velkého mozku a představuje velmi pozdní lidskou vymoženost.

Člověk má dvě centra: srdce a mozek, cítění a myšlení. Člověk naší doby a kultury rozvinul v mimořádné míře své mozkové schopnosti a octl se tím ve stálém nebezpečí, že bude zanedbávat své druhé centrum, srdce.

Zatratit proto myšlení, rozum a hlavu by ovšem nebylo žádným řešením. Žádné z obou center není ani lepší, ani horší. Neměli bychom se rozhodovat pro jedno, nebo druhé – měli bychom usilovat o rovnováhu.
Lidé zatížení na žaludek jsou právě tak neúplní jako lidé zatížení na hlavu. Naše kultura však pól hlavy tak preferuje a rozvíjí, že nutně musíme mít deficit v pólu spodním.

K tomu přistupuje jako další problém otázka, k čemu vlastně svou rozumovou činnost používáme. Nejčastěji slouží rozumové funkce k posílení našeho já. Kauzálním vzorem myšlení se pokoušíme co nejlépe pojistit proti osudu a zajistit dominanci našeho ega.

Zdroj: Nemoc jako cesta – Thorwald Dethlefsen, Rudiger Dahlke

Líbil se vám článek? Ohodnoťte ho.

Líbil se vám náš článek? Sdílejte ho, uděláte nám radost




Přečtěte si také naše další články

Zatím žádné komentáře

Zanechat komentář ke článku

Zpráva

Souhlasím
Tato stránka používá „cookies“ k dodávání služeb v souladu s dohodou. Podmínky pro ukládání „cookies“ nebo pro přístup k nim můžete nastavit ve svém prohlížeči. Více informací.